Máma odmítla tátu vidět, takže jsme Vánoce trávili odděleně. Jednoho dne jsem to už nevydržela.

„Kláro, dneska půjdeš k tátovi. Já už ho tady nechci vidět,“ řekla máma a zabouchla dveře od ložnice. Bylo mi tehdy třináct a v ruce jsem držela papírovou hvězdu, kterou jsem chtěla pověsit na stromeček. Místo toho jsem ji zmáčkla v dlani, až se z ní stala jen pomačkaná vzpomínka na něco, co už nikdy nebude jako dřív.

Táta čekal dole v autě. Seděl za volantem, díval se do prázdna a v rádiu hrála Lucie Bílá. „Tak co, Klárko, připravená na svátky?“ snažil se o úsměv, ale já viděla, jak mu cukají koutky. Věděla jsem, že i jemu chybí to, co jsme kdysi měli – společné večeře, hádky o tom, kdo bude krájet bramborový salát, i to ticho po rozbalování dárků.

Bratr Petr zůstal s mámou. Každý rok jsme si losovali, kdo půjde ke kterému rodiči. Bylo to jako nějaká špatná hra, kde nikdy nikdo nevyhraje. Máma vždycky říkala: „Já už s tvým otcem nemám co řešit.“ Táta zase: „Tvoje máma je tvrdohlavá, ale pořád je to tvoje máma.“ A já? Já jsem byla mezi nimi. Jako most, který se pomalu rozpadá pod tíhou jejich nenávisti.

Jednou v zimě, když jsem byla na gymplu, jsem přišla domů a slyšela mámu plakat v kuchyni. „Proč to musí být tak těžké?“ šeptala si pro sebe. Chtěla jsem ji obejmout, ale místo toho jsem jen stála ve dveřích a dívala se na její shrbená záda. V tu chvíli jsem pochopila, že není jen zlá nebo uražená – je prostě zlomená.

Petr mi jednou řekl: „Víš, já už ani nevím, jaký je táta. Vždycky ho vidím jen na svátky nebo když potřebuju něco podepsat do školy.“ A já jsem si uvědomila, že i já zapomínám na jeho hlas, na jeho smích. Všechno se rozpadalo na kusy a nikdo z nás neměl sílu to slepit.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Bylo mi devatenáct a studovala jsem na Masarykově univerzitě. Seděla jsem v tramvaji číslo 1 a dívala se z okna na zasněžené ulice Brna. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Proč musíme pořád trpět za chyby našich rodičů?

Zvedla jsem telefon a zavolala tátovi. „Tati, přijdeš letos na Štědrý den k nám? Prosím.“ Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Klárko… já nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Já už takhle dál nemůžu,“ vyhrkla jsem. „Chci mít rodinu pohromadě aspoň jednou za rok. Kvůli sobě. Kvůli Petrovi.“

Táta dlouho mlčel. Nakonec řekl: „Dobře. Ale jen pokud to bude chtít i tvoje máma.“

To bylo to nejtěžší – říct to mámě. Seděla u stolu, pila kávu a četla noviny. „Mami… co kdyby letos přišel táta na večeři? Kvůli mně. Kvůli Petrovi.“

Podívala se na mě pohledem plným bolesti a vzteku zároveň. „Nevím, jestli to zvládnu.“

„Ale já už nemůžu žít mezi vámi jako nějaký posel špatných zpráv,“ rozplakala jsem se.

Máma dlouho mlčela. Pak jen tiše řekla: „Dobře. Ale jen kvůli vám.“

Ten Štědrý den byl jiný než všechny předchozí. Všichni jsme seděli u jednoho stolu – máma, táta, Petr i já. Bylo to trapné, napjaté a chvílemi až bolestivé ticho. Ale pak Petr začal vyprávět historky ze školy a táta se zasmál tak upřímně, jak už jsem ho dlouho neslyšela. Máma se pousmála a já měla pocit, že se něco konečně pohnulo.

Po večeři jsme si dali dárky. Táta dal mámě knížku od Hrabala – prý aby si připomněla staré časy. Máma mu podala krabici s domácími perníčky. „Vždycky jsi je měl rád,“ řekla tiše.

Ten večer jsme seděli dlouho do noci a povídali si o všem možném – o dětství, o škole, o tom, jaké to bylo vyrůstat v devadesátkách v Brně plném změn a nejistot. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem cítila opravdové teplo domova.

Samozřejmě že všechno nebylo hned dokonalé. Máma s tátou spolu nikdy znovu nezačali žít. Ale aspoň jsme mohli být rodina – i když trochu jinak než dřív.

Někdy si říkám: Proč nám trvalo tolik let najít odvahu udělat první krok? Kolik rodin kolem nás žije stejně rozdělených – a kolik dětí čeká na své první společné Vánoce? Co byste udělali vy na mém místě?