Víkend u babičky: Když Honzík prosil, ať ho vezmeme domů

„Mami, prosím, vezmi mě domů! Já tady nechci být!“ Honzíkův hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stál u dveří babiččina bytu, ruce zaťaté v pěstičky, tváře mokré od slz. Všichni jsme byli v předsíni – já, manžel Petr, starší dcera Klárka a babička Marie. Klárka už byla zabraná do vybalování plyšáků a babička se snažila zachovat klidný tón: „Ale Honzíku, vždyť tady bude legrace! Upečeme bábovku, půjdeme na hřiště…“

Ale Honzík jen zavrtěl hlavou a znovu se rozplakal. Petr se na mě podíval s výrazem „to přejde“, ale já jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Vždyť to měl být obyčejný víkend u babičky – trochu odpočinku pro nás, radost pro děti. Nikdy by mě nenapadlo, že právě Honzík, který vždycky miloval babiččiny pohádky a domácí buchty, bude takhle reagovat.

„Honzíku, co se děje?“ klekla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech. „Proč nechceš zůstat?“

„Já… já mám strach,“ vzlykal. „Když tu nejste vy, bojím se tmy… a že se mi bude stýskat.“

Babička se snažila situaci odlehčit: „Ale vždyť jsem tu s tebou! A Klárka taky. Můžeme si večer rozsvítit lampičku…“

Ale Honzík jen zavrtěl hlavou. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jeho strach není něco, co by šlo jen tak odbýt. Vždycky byl citlivější než Klárka – když byl malý, bál se i hlasitého smíchu v televizi nebo cizích lidí v obchodě. Ale poslední dobou jsem to přehlížela. Všichni kolem říkali: „Z toho vyroste.“

Petr mě vzal za ruku a šeptl: „Musíme jet, máme rezervaci v kině.“

Podívala jsem se na něj a pak na Honzíka. V hlavě mi vířily myšlenky – mám ho tu nechat přes jeho slzy? Nebo zrušit naše plány a vzít ho domů? Vždyť jsme si konečně chtěli užít večer jen ve dvou…

Klárka mezitím přišla k Honzíkovi a objala ho: „Neboj, já tu budu s tebou. Když se budeš bát, můžeš spát u mě v posteli.“

Honzík se na ni podíval s vděčností v očích, ale slzy mu tekly dál. Babička nás pobízela: „Běžte, já to zvládnu. Děti si zvyknou.“

Nakonec jsme odešli. Ve výtahu jsem měla pocit, že mi někdo svírá hrdlo. Petr se snažil žertovat o filmu, ale já jsem byla duchem úplně jinde. Celý večer jsem kontrolovala mobil, jestli babička nevolá. Když jsme přišli domů, nemohla jsem usnout. Před očima jsem měla Honzíkovy uplakané oči.

Ráno mi přišla zpráva od mamky: „Klárka spala jak dřevo, Honzík usnul až u mě v posteli. Pořád tě volal.“

Celý den jsem byla nervózní. Petr říkal: „Musíš ho nechat trochu otrkat.“ Ale já jsem cítila, že to není správné. Odpoledne jsem to nevydržela a zavolala mamce: „Jak je Honzíkovi?“

„Je smutný,“ odpověděla tiše mamka. „Nechce jíst, pořád kouká z okna a ptá se, kdy si pro něj přijedete.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat. Sedla jsem do auta a jela pro něj. Když mě uviděl ve dveřích, rozběhl se ke mně a pevně mě objal.

„Mami, já už nikdy nechci být bez tebe,“ šeptal.

Cestou domů mlčel a držel mě za ruku. Večer usnul až vedle mě v posteli.

Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci. Proč jsem jeho pocity brala na lehkou váhu? Proč je ve společnosti pořád zakořeněné přesvědčení, že děti mají být samostatné za každou cenu? Všichni říkají: „Musí si zvyknout.“ Ale co když některé děti potřebují víc času? Co když jejich strachy nejsou jen rozmary?

Druhý den jsme šli společně za babičkou na oběd – už bez nucení k přespání. Honzík byl klidnější, smál se s Klárkou a pomáhal babičce krájet zeleninu. Věděla jsem, že jednou možná bude chtít u babičky spát sám od sebe – ale teď potřebuje cítit jistotu.

Od té doby se snažím víc naslouchat tomu, co mi děti říkají – nejen slovy, ale i očima a gesty. A často si kladu otázku: Kolikrát jsme jako rodiče přehlédli dětské trápení jen proto, že nám připadalo malé? A kolik odvahy stojí dítě přiznat svůj strach?

Možná bychom měli častěji přemýšlet: Co je pro naše děti opravdu důležité? A kdy naposledy jsme jim dali najevo, že jejich pocity bereme vážně?