Ticho, které křičí: Rozkol v rodině kvůli nové chůvě

„Proč jsi jí zase nabídl kávu? Vždyť jsem ti říkala, že to zvládnu sama!“ vyhrkla jsem ostře, sotva se za manželem zavřely dveře kuchyně. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, když jsem sledovala, jak si Jana – naše nová chůva – s úsměvem bere hrnek z jeho ruky. Byla tu teprve třetí týden, ale už teď jsem cítila, jak se mezi mnou a Petrem natahuje neviditelné lano napětí.

Jana byla přesně ten typ ženy, kterého jsem se vždycky trochu bála. Vysoká, štíhlá, s dlouhými tmavými vlasy a očima, které se smály, i když mlčela. Děti ji milovaly od prvního dne. „Mami, Jana umí vyprávět pohádky líp než ty!“ smála se Anička a já se snažila usmát taky, ale v břiše mi to zamrazilo.

Naše stará chůva, paní Novotná, byla jako člen rodiny. Když její dcera vážně onemocněla a ona musela odejít, zůstali jsme bezradní. Já pracuju na poloviční úvazek v knihovně a Petr má náročnou práci v IT firmě. Bez pomoci bychom to nezvládli. Jana přišla na doporučení sousedky – prý je spolehlivá a má zkušenosti. První dny byly skvělé. Děti byly spokojené, domácnost šlapala. Jenže pak jsem si začala všímat maličkostí.

Jednou jsem přišla domů dřív a slyšela smích z obýváku. Petr a Jana seděli na gauči, hráli si s dětmi deskovou hru. To by mi nevadilo – kdybych neviděla ten pohled, který mu věnovala, když si myslela, že ji nikdo nevidí. Nebo jak se ho lehce dotkla na rameni, když mu něco vysvětlovala. Možná jsem přecitlivělá, říkala jsem si. Ale pak jsem začala nacházet drobnosti: její parfém v předsíni, hrnek s rtěnkou na stole, Petrův smích, který jsem už dlouho neslyšela.

Jednou večer jsem to nevydržela a zeptala se Petra přímo: „Líbí se ti Jana?“ Zarazil se. „Cože? To myslíš vážně? Je to jen chůva.“ Ale jeho pohled uhýbal a já cítila, jak se mezi námi rozprostírá ticho husté jako mlha.

Začala jsem Janě nedůvěřovat. Každý její pohyb jsem sledovala s podezřením. Když jsme byli všichni doma, snažila jsem se být co nejvíc s dětmi a Petrem, abych je nenechala samotné. Ale bylo to vyčerpávající. Děti si stěžovaly: „Mami, proč jsi pořád doma? My chceme být s Janou!“ A Petr byl čím dál víc podrážděný.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela hádku z kuchyně.

„Tohle už není tvoje věc!“ zvýšil Petr hlas.

„Ale já tu mám být pro děti! Ne pro tebe!“ odpověděla Jana ostře.

Zůstala jsem stát za dveřmi a poslouchala. Jana pak vyběhla ven s očima plnýma slz a já tam stála jako přikovaná.

Večer jsme s Petrem seděli u stolu a mlčeli. Nakonec jsem to nevydržela: „Musíme ji propustit.“

Petr se na mě podíval unaveně: „A kdo nám pomůže? Ty přece víš, že to sama nezvládneš.“

„Radši budu unavená než žárlivá,“ zašeptala jsem.

Následující dny byly plné napětí. Jana byla odtažitá, děti smutné a Petr uzavřený do sebe. Cítila jsem se jako zrádkyně – vůči dětem i sama sobě. Ale nemohla jsem jinak.

Když jsem Janě oznámila, že už ji nepotřebujeme, rozplakala se. „Já vás měla ráda,“ řekla tiše. „Ale nemůžu tu být, když mi nikdo nevěří.“

Děti plakaly ještě týden. Petr byl naštvaný a já měla pocit, že jsem všechno zničila. Ale aspoň už nebylo to ticho, které křičelo mezi námi.

Teď sedím večer u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen podlehla svým strachům? Co byste udělali vy na mém místě?