Poslala jsem syna domů s nemocným vnukem. Nakonec za to můžu já.

„Marie, prosím tě, můžeš dnes večer pohlídat Artura? S Hanou jsme si konečně domluvili večeři, už jsme spolu dlouho nikde nebyli,“ volal na mě Petr, můj jediný syn, zatímco v pozadí slyším, jak jeho žena Hana pobíhá po bytě a hledá kabelku.

„Samozřejmě, vždyť víš, že Artura miluju. Přiveďte ho klidně už odpoledne,“ odpovídám a snažím se potlačit únavu v hlase. V poslední době mě často bolí záda a někdy mám pocit, že už na všechno nestačím jako dřív. Ale pro vnuka bych udělala cokoli.

Když Petr s Hanou přijeli, Artur se mi hned vrhl kolem krku. „Babičko! Budeme si stavět z lega?“ Jeho tvář byla trochu bledší než obvykle, ale myslela jsem si, že je to jen únava ze školky. „Jistě, zlatíčko. Uděláme největší hrad v Praze!“

Večer plynul v poklidu. Stavěli jsme, četli pohádky a smáli se. Jenže kolem osmé začal být Artur neklidný. „Babi, bolí mě bříško,“ zašeptal a přitiskl se ke mně. Pohladila jsem ho po vlasech. „To bude dobré, možná jsi jen moc snědl těch sušenek.“ Dala jsem mu čaj a přikryla ho dekou.

Když Petr s Hanou přišli zpátky, Artur už spal. „Jak to šlo?“ ptala se Hana a já jí s úsměvem odpověděla: „Byl zlatý, jen je trochu unavený.“ Petr si všiml jeho bledé tváře. „Není mu něco?“ Zaváhala jsem. „Možná ho trochu bolí bříško, ale myslím, že to nic nebude.“

Druhý den ráno mi volal Petr. Jeho hlas byl ostrý a plný obav: „Mami, Artur má horečku a celou noc zvracel! Proč jsi nám nic neřekla?“ Zmrazilo mě to. „Já… myslela jsem, že je to jen únava…“

„Myslela? Mami, vždyť jsi zdravotní sestra! Jak jsi mohla něco takového přehlédnout?“ Hana v pozadí plakala. Slyšela jsem její vzlyky: „Tohle už nikdy nedovolím! Nikdy!“

Celý den jsem seděla u okna a dívala se na prázdné dětské hřiště před domem. V hlavě mi běžely výčitky: Proč jsem nebyla opatrnější? Proč jsem nevolala Petrovi hned? Vždyť jsem věděla, že Artur není ve své kůži…

Od té chvíle se mezi mnou a synem něco změnilo. Petr mi přestal volat, Hana se mnou nepromluvila ani slovo. Když jsem jim chtěla přivézt polévku pro nemocného Artura, neotevřeli mi dveře. Jen za nimi stáli a Petr šeptal: „Teď ne, mami.“

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy udělala jako matka i babička. Vždyť jsem Petrovi obětovala celý život – po smrti manžela jsem ho sama vychovala, dělala dvě práce, aby mohl studovat na vysoké škole. A teď? Teď mě vlastní syn odmítá kvůli jedné chybě.

Jednou večer mi přišla zpráva od Hany: „Artur je už lepší. Ale prosím tě, už ho nikdy nehlídej.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začala jsem chodit po bytě sem a tam, hledala smysl toho všeho. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle – jak jsem Petrovi pomáhala s úkoly, jak jsme spolu jezdili na chalupu do Krkonoš… A teď? Teď sedím sama v tichu a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak špatná.

Jednoho dne jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „Marie, co se děje? Vypadáš hrozně.“ Rozplakala jsem se jí na rameni a všechno jí vyprávěla. Jana mě objala: „Každý dělá chyby. Ale rodina by měla držet pohromadě.“

Uběhly týdny a já stále čekám na zprávu od Petra. Každý den kontroluji telefon, ale nic nepřichází. Přemýšlím, jestli mám za nimi jít a omluvit se ještě jednou – nebo jestli mám čekat, až oni přijdou za mnou.

Někdy v noci nemůžu spát a ptám se sama sebe: Opravdu může jediná chyba zničit všechno dobré, co jsme spolu prožili? Nebo je to jen záminka k tomu, aby mi Petr konečně řekl všechno, co mu leží na srdci?

Možná bych měla být silnější a bojovat o svou rodinu. Ale co když už je pozdě?

Řekněte mi – zaslouží si člověk druhou šanci i po takové chybě? Nebo je někdy lepší odejít a nechat minulost být?