Mezi kladivem a kovadlinou: Příběh české tchyně z Brna

„Proč jsi zase přišla bez ohlášení?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře bytu. Alena stála u dřezu, v ruce mokrý talíř, a její pohled byl chladný jako lednové ráno na Špilberku. „Chtěla jsem jen přinést Tomášovi jeho oblíbený koláč,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zazněla nejistota. Věděla jsem, že tohle bude další z těch dnů, kdy budu muset balancovat mezi touhou být součástí jejich života a strachem, že jsem na obtíž.

Tomáš se objevil ve dveřích obýváku, rozcuchaný a v ponožkách. „Ahoj mami,“ usmál se na mě, ale jeho úsměv byl unavený. „Díky za koláč.“ V tu chvíli jsem si přála, aby všechno bylo jako dřív – když byl malý kluk, který mi běžel naproti ze školy a objímal mě kolem pasu. Teď stál mezi mnou a Alenou jako rozpolcený rozhodčí.

„Barboro, opravdu bych ocenila, kdybyste nám předem zavolala,“ pokračovala Alena, tentokrát už klidněji, ale stále s tím tónem, který mě bodal do srdce. „Máme toho teď hodně.“ Věděla jsem, že naráží na jejich malou dcerku Aničku, která se narodila před půl rokem. Od té doby se všechno změnilo. Najednou jsem byla jen návštěva – někdo, kdo ruší jejich nový život.

Sedla jsem si na kraj pohovky a snažila se najít správná slova. „Chtěla jsem pomoct… třeba s Aničkou. Vím, jak je to náročné.“ Alena se na mě ani nepodívala. „Děkujeme, ale zvládáme to.“ Tomáš přešlapoval mezi námi a já cítila, jak se napětí v místnosti dá krájet.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla mladá máma já. Moje tchyně Marie byla přísná žena z Vysočiny a nikdy mi nedala pocítit, že bych byla dost dobrá pro jejího syna. Přísahala jsem si, že já taková nikdy nebudu. A přesto… teď tu sedím a cítím se stejně nechtěná.

„Mami, nechceš si dát kafe?“ zeptal se Tomáš a já vděčně kývla. V kuchyni jsme byli sami. „Tomáši,“ zašeptala jsem, „co jsem udělala špatně? Proč mě Alena nemá ráda?“ Podíval se na mě smutně. „To není tak jednoduché… Je unavená, má pocit, že ji kontroluješ.“

„Ale já ji nechci kontrolovat! Jen… chci být součástí vašeho života.“

Tomáš pokrčil rameny. „Možná to chce čas.“

Když jsem odcházela domů tramvají číslo 12 přes celé Brno, v hlavě mi vířily myšlenky. Vždyť jsem pro Tomáše dýchala celý život! Po smrti jeho otce jsem byla matka i otec v jednom. Všechno jsem mu obětovala – i vlastní sny. A teď? Teď mám pocit, že jsem pro něj jen přítěž.

Doma mě čekal prázdný byt a ticho, které mě dusilo. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastní rodině. Přitom jsem chtěla jen pomáhat – upéct koláč, pohlídat Aničku, být tu pro ně.

Další týden mi Tomáš zavolal: „Mami, můžeš nám pohlídat Aničku? Alena musí k doktorovi.“ Srdce mi poskočilo radostí. Konečně! Připravila jsem si všechno – hračky z mého dětství, deku na hraní i pohádky na dobrou noc.

Když jsem přišla, Alena byla nervózní. „Prosím vás, nenechávejte ji spát na břiše a nedávejte jí žádné sladkosti,“ řekla mi přísně. Přikývla jsem a snažila se neudělat chybu.

Anička byla andílek. Hrály jsme si s plyšovým medvědem a smála se na celé kolo. Cítila jsem štěstí – poprvé po dlouhé době. Když se Alena vrátila domů a viděla Aničku spokojenou v mém náručí, na chvíli se jí v očích mihlo něco jako uznání.

Ale další den mi Tomáš volal: „Mami, Alena říká, že jsi Aničku nechala moc dlouho vzhůru a ona pak nemohla usnout.“ Zase špatně! Zase chyba! Začala jsem pochybovat o všem – jestli vůbec umím být dobrou babičkou.

Jednou večer mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, prosím tě, dej nám trochu prostoru.“ Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Zavřela jsem oči a vybavila si všechny ty roky – první krůčky, školní besídky, maturitu… A teď mám být stranou?

Začala jsem chodit na procházky do Lužánek a povídat si s ostatními seniorkami. Zjistila jsem, že nejsem sama – že spousta žen v mém věku řeší totéž. Cítíme se nepotřebné ve chvíli, kdy jsme celý život byly pilířem rodiny.

Jednou mi jedna paní řekla: „Barboro, děti musí žít svůj život. My jsme tu od toho, abychom je pustily.“ Ale jak pustit někoho, kdo byl celý můj svět?

Dnes už vím, že musím najít nový smysl života – pro sebe. Ale někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala jsem opravdu všechno správně? Nebo je chyba ve mně? Co byste udělali vy na mém místě?