Fotografie, které změnily můj život: Tajemství z otcovy minulosti

„Kdo to sakra je?“ vydechla jsem nahlas, když jsem otočila zažloutlou fotografii. Seděla jsem na podlaze v obýváku, kolem mě krabice s věcmi po mamince, která před měsícem podlehla rakovině. V ruce jsem držela starý fotoalbum s vybledlými snímky z mládí mých rodičů. Na jedné fotce stál můj otec – mladý, s úsměvem, který jsem u něj už roky neviděla – a vedle něj žena, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Měla tmavé vlasy sepnuté do drdolu, na sobě květované šaty a v očích zvláštní smutek.

Na zadní straně fotografie bylo napsáno: „Navždy tvá, Jitka. 1978.“

Zamrazilo mě. Jitka? To jméno mi nic neříkalo. Proč by nějaká Jitka psala mému otci taková slova? A proč jsem o ní nikdy neslyšela? V hlavě mi začaly vířit otázky a srdce mi bušilo až v krku.

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu naproti tátovi. Mlčky míchal čaj a vypadal unaveněji než obvykle. „Tati… kdo je Jitka?“ zeptala jsem se přímo, protože jsem věděla, že jinak z něj nic nedostanu.

Zvedl oči od hrnku a na chvíli se mu v nich mihlo něco, co jsem u něj nikdy neviděla – strach? Bolest? „Kde jsi to jméno slyšela?“ zeptal se tiše.

„Našla jsem fotku v albu. Byla jsi s ní na nějaké zahradě… a ona ti napsala na zadní stranu, že je navždy tvoje.“

Táta dlouho mlčel. Pak si povzdechl a začal vyprávět.

„To bylo dávno… ještě předtím, než jsem poznal tvoji mámu. Jitka byla moje první láska. Byli jsme spolu skoro tři roky. Plánovali jsme svatbu, děti… Ale její rodiče mě neměli rádi. Prý jsem nebyl dost dobrý, dělník z fabriky. Nakonec ji donutili odejít do Prahy na školu a už jsme se nikdy neviděli.“

„A proč jsi o ní nikdy nemluvil?“

„Protože to bolelo. A pak přišla tvoje máma… všechno bylo jiné.“

Cítila jsem, jak se ve mně něco láme. Celý život jsem si myslela, že naši měli dokonalý vztah – že byli jeden pro druhého vším. Najednou tu byla Jitka, žena, která mohla být mojí matkou místo té mojí.

Další dny jsem nemohla spát. Pořád jsem myslela na Jitku – kdo byla? Co se s ní stalo? Proč ji táta nikdy nehledal? Začala jsem pátrat. Prohrabávala jsem staré dopisy, volala tetě Aleně, která znala tátu od dětství.

„Jitka? No jistě… To byla krásná holka,“ vzpomínala teta Alena. „Ale její matka byla hrozná semetrika. Když zjistila, že Jitka chodí s tvým tátou, udělala doma peklo.“

Jednoho dne jsem našla v krabici s dopisy pohlednici z roku 1980. Byla podepsaná „J.“ a stálo tam: „Doufám, že jsi šťastný.“ Nic víc.

Začala jsem hledat Jitku v matrikách, na internetu, dokonce jsem napsala na facebookovou skupinu pro absolventy gymnázia v Praze z let 1975–1980. Odpověď přišla po týdnu: „Jitka Novotná? Ta žila pár let v Praze, pak se odstěhovala do Brna. Prý se nikdy nevdala.“

Nemohla jsem to nechat být. Cítila jsem, že musím vědět víc – jako bych tím mohla pochopit i něco o sobě samotné. Nakonec jsem našla adresu a napsala jí dopis.

Odpověď přišla za měsíc. Krátká, strohá: „Děkuji za zprávu. Váš otec byl výjimečný člověk. Přeji vám hodně štěstí.“

Ukázala jsem dopis tátovi. Dlouho ho držel v ruce a pak poprvé po letech plakal.

„Nikdy jsem ji nepřestal mít rád,“ přiznal se mi tiše. „Ale život šel dál… tvoje máma byla skvělá žena a já ji miloval jinak.“

Začala jsem si uvědomovat, jak málo někdy známe své rodiče – jejich touhy, bolesti i dávné sny. Doma zavládlo napětí; bratr mi vyčítal, že rýpu do minulosti a kazím tátovi poslední roky života. Ale já nemohla jinak.

Jednou večer jsme seděli s tátou u starých fotek a on mi vyprávěl o svých snech z mládí – o tom, jak chtěl být malířem, ale musel do fabriky kvůli penězům; o tom, jak s Jitkou plánovali cestu do Tater; o tom, jak mu maminka pomohla překonat nejhorší období života.

Začala jsem chápat, že každý člověk má své tajemství – i ti nejbližší. A že někdy je lepší nechat minulost spát… ale někdy ji musíme otevřít, abychom pochopili sami sebe.

Dnes už vím, že láska není vždycky jednoduchá a že život není černobílý jako staré fotografie v albu.

Občas si říkám: Co by se stalo, kdyby Jitka zůstala? Byla bych vůbec na světě? A máme právo otevírat staré rány – nebo je lepší žít v nevědomosti?

Co byste udělali vy na mém místě?