Hladová sousedka: Dětství ve stínu ticha a bídy

„Mami, proč Alena zase brečí?“ šeptala jsem jednou večer, když jsem slyšela tlumené vzlyky za stěnou našeho bytu. Máma mi položila prst na rty a jen tiše zavrtěla hlavou. V paneláku na sídlišti v Ostravě jsme žili už od mého narození a sousedé byli jako rodina – nebo aspoň tak to vypadalo zvenčí. Ale za těmi tenkými zdmi se odehrávaly příběhy, které nikdo nechtěl slyšet.

Alena byla o dva roky mladší než já. Měla velké hnědé oči, které byly vždycky trochu smutné a hladové. Její máma, paní Novotná, byla často pryč – prý pracovala na směny v nemocnici, ale sousedky si šuškaly, že spíš utíká před svým životem. Alenin táta zmizel ještě dřív, než jsem začala chodit do školy. Nikdo o něm nemluvil.

Jednoho dne jsem si všimla, že Alena chodí do školy v těch samých šatech už třetí týden. Byly jí krátké a na kolenou měla záplaty. O přestávce seděla sama na lavičce a jedla suchý rohlík. „Nechceš jablko?“ nabídla jsem jí jednou svačinu, kterou mi máma zabalila navíc. Podívala se na mě s takovou vděčností, až mi bylo trapně. „Děkuju,“ zašeptala a rychle jablko schovala do aktovky.

Doma jsem se ptala mámy, proč Alena nemá pořádné jídlo. Máma jen povzdechla: „Některé věci nejsou naše starost, Janičko.“ Ale přesto jí občas nenápadně podstrčila chleba nebo polévku v hrníčku, když paní Novotná nebyla doma. Nikdy jsme o tom nemluvily nahlas.

Jednou v noci mě probudil křik. Zpoza zdi se ozývalo hádání a pak třísknutí dveří. Ráno byla Alena bledá jako stěna a měla nateklé oči. Ve škole nepromluvila ani slovo. Chtěla jsem ji obejmout nebo aspoň vzít za ruku, ale nevěděla jsem jak. Bylo mi deset a svět dospělých byl pro mě záhadou.

Časem si lidé zvykli na to, že Alena je „ta chudá holka od Novotných“. Děti ji začaly přehlížet nebo se jí posmívaly kvůli obnošeným botám. Já jsem se snažila být její kamarádkou, ale čím víc jsem jí pomáhala, tím víc se ode mě vzdalovala. Jednou mi řekla: „Nechci být tvoje charita.“ Ta slova mě bodla do srdce.

Když mi bylo patnáct, máma vážně onemocněla. Najednou jsme i my měli hluboko do kapsy. Tehdy jsem pochopila, jaké to je stydět se za prázdnou lednici a rozbitou pračku. Alena už tehdy chodila na brigády po škole a starala se o mladší sestru, protože paní Novotná propadla alkoholu. Viděla jsem ji jednou stát před obchodem s igelitkou plnou rohlíků a levného salámu. Naše pohledy se setkaly, ale jen sklopila oči a rychle odešla.

Po maturitě jsem odešla studovat do Brna a na Alenu jsem myslela čím dál míň. Občas jsem ji zahlédla na Facebooku – pracovala jako prodavačka v supermarketu a starala se o nemocnou matku. Nikdy se nevdala ani neměla děti. Když paní Novotná zemřela, napsala mi krátkou zprávu: „Děkuju za všechno.“ Odpověděla jsem jí, ale už nikdy neodpověděla zpátky.

Teď je mi třicet pět a mám vlastní děti. Když slyším za zdí smích nebo pláč sousedů, vždycky si vzpomenu na Alenu. Na to ticho, které nás obklopovalo jako těžká deka. Na otázky, které jsem nikdy nevyslovila nahlas: Proč jsme všichni mlčeli? Proč jsme si zvykli na to, že někdo vedle nás hladoví?

Někdy večer sedím u stolu a dívám se na své děti, jak jedí večeři. V hlavě mi zní Alenin hlas: „Nechci být tvoje charita.“ Přemýšlím, jestli bych dnes měla odvahu zaklepat na sousedovy dveře a zeptat se: „Nepotřebujete něco?“ Nebo bych zase jen tiše přihlížela?

Možná je čas prolomit to staré české ticho. Co myslíte? Máme právo zasahovat do cizích životů – nebo máme povinnost pomáhat i za cenu nepohodlí?