Mezi láskou a výčitkami: Křehké pouto k mé dceři

„Proč mi nikdy nepomůžeš tak, jako to dělá maminka od Petra?“ Markétin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stála uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné slz i hněvu. Já, Jana, její matka, jsem jen mlčky stála u dřezu a snažila se zadržet vlastní slzy. V hlavě mi vířily výčitky, které jsem si opakovala už tolikrát: Nejsem dost dobrá matka. Nikdy jsem nebyla.

„Markéto, já… Já se snažím, ale víš, že mám práci a…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila.

„Všichni mají práci! Ale babička Eva je tu pro mě vždycky. Hlídá děti, když potřebuju, upeče koláč, když mám špatný den. Ty… ty jsi pořád někde pryč.“

Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždyť jsem pro ni dělala první poslední! Ale nikdy to nestačilo. Od té doby, co se Markéta vdala za Petra a narodily se jim děti, jako bych byla jen stínem v jejím životě. Její tchyně Eva byla dokonalá – vždy upravená, usměvavá, ochotná. Já? Unavená žena po směně v nemocnici, která večer sotva stihne uvařit večeři a občas zapomene na narozeniny vnoučat.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Markéta malá. Byly jsme samy – její otec nás opustil, když jí byly tři roky. Dělala jsem všechno proto, aby nic nechybělo. Pracovala jsem na dvě směny, abych jí mohla koupit nové boty do školy nebo zaplatit školu v přírodě. Jenže místo vděku přišly roky ticha a odcizení.

„Mami, já tě nechci urážet… Jen bych si přála, abys tu byla víc,“ řekla Markéta tišeji a sklopila oči.

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale někdy mám pocit, že už nevím jak.“

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Slyšela jsem tikot hodin a za oknem vzdálený hluk tramvaje. Přála jsem si vrátit čas – do doby, kdy mi Markéta běhala po bytě s copánky a smála se na celé kolo.

Další dny byly plné napětí. Markéta mi nevolala, já jí taky ne. Když jsem šla kolem jejich domu na sídlišti, viděla jsem Evu s kočárkem a vnoučaty na hřišti. Smála se s nimi a já měla pocit, že selhávám na celé čáře.

Jednou večer mi zavolala sestra Lenka. „Jani, co se děje mezi tebou a Markétou? Slyšela jsem od Petry (naší společné kamarádky), že jste se pohádaly.“

„Ani nevím…“ vzlykla jsem do telefonu. „Snažím se být dobrou mámou, ale pořád slyším jen výčitky.“

Lenka chvíli mlčela. „Víš, možná bys jí to měla říct. Otevřeně. Třeba neví, jak moc tě to bolí.“

Přemýšlela jsem o tom celou noc. Možná má Lenka pravdu. Možná je čas přestat předstírat, že mě to nebolí.

Za pár dní jsem sebrala odvahu a šla za Markétou domů. Otevřela mi s unaveným výrazem ve tváři.

„Můžu dál?“ zeptala jsem se nejistě.

Přikývla a pustila mě dovnitř. Děti si hrály v obýváku, Petr byl někde pryč.

„Markéto…“ začala jsem opatrně. „Chtěla bych ti něco říct.“

Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu. Dlouho jsem hledala slova.

„Vím, že nejsem dokonalá máma. Vím, že Eva je tu pro tebe víc než já… Ale nikdy jsem tě nemilovala míň než ona svoje děti. Jen… jsem to asi neuměla dát najevo tak jako ona.“

Markéta mlčela a dívala se z okna.

„Když jsi byla malá, dělala jsem všechno proto, abys měla lepší život než já. Ale možná jsem přitom zapomněla být prostě jen s tebou…“

Najednou se rozplakala. „Mami… já vím, že jsi to neměla lehké. Jen mě někdy mrzí, že tě nemám víc u sebe.“

Objaly jsme se a obě plakaly. Bylo to poprvé po letech, co jsme si řekly pravdu do očí.

Od té doby se snažím být tu pro Markétu víc – i když to znamená přijít unavená po práci a ještě pohlídat děti nebo upéct bábovku na nedělní snídani. Není to snadné a někdy mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

Ale možná je to právě ta snaha – ta láska navzdory všem chybám – co nás drží pohromadě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stačí opravdu láska k tomu, abychom zacelili staré rány? Nebo je potřeba ještě něco víc? Co myslíte vy?