Když se babička nastěhovala: Rozpad rodiny kvůli jedné volbě

„Lenko, už jsem to rozhodl. Babička Marie se k nám stěhuje. Od příštího týdne.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr stál naproti mně, pevně sevřené rty, v očích tvrdost, kterou jsem u něj nikdy neviděla. „Péťo, prosím tě, vždyť víš, že to není dobrý nápad. Máme dvě malé děti, já pracuju na směny v nemocnici a ty jsi pořád v práci. Kdo se o ni postará?“

Petr jen zavrtěl hlavou. „Nenechám ji v tom domově. Je to moje babička. Celý život se o mě starala, teď je řada na mně.“

Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu v domově důchodců. Babička Marie seděla na lavičce, dívala se skrz nás a šeptala si něco pod nos. Když jsme ji oslovili, chvíli nás nepoznávala. Pak začala vyprávět o svém dětství v Brně, jako by byla zpátky v roce 1945. Ošetřovatelka mi tehdy stranou řekla: „Paní Marie má pokročilou Alzheimerovu chorobu. Potřebuje stálý dohled.“

Ale Petr byl neoblomný. „Kdybychom ji tu nechali, nikdy bych si to neodpustil.“

Doma to začalo být peklo hned první den. Babička bloudila po bytě, v noci vstávala a hledala svého manžela, který už dávno zemřel. Jednou jsem ji našla ve dvě ráno na chodbě domu, jak buší na dveře sousedům a křičí: „Pustě mě domů! Oni mě tu vězní!“ Sousedé byli naštěstí chápaví, ale už tehdy jsem cítila, jak se mi hroutí svět.

Děti byly zmatené. Malý Honzík se bál chodit po bytě sám, protože babička někdy křičela nebo mluvila nesrozumitelně. Klárka se mě ptala: „Mami, proč je babička pořád smutná? Proč si myslí, že jsem její sestra?“

Petr byl stále víc podrážděný. Když přišel z práce a našel babičku v koupelně, jak si myje vlasy jarovou vodou, vybuchl: „Proč jsi ji nenechala být? Vždyť jsi doma!“ Já jsem ale byla v práci a hlídání jsme neměli.

Jednoho dne babička zmizela. Všimli jsme si toho až večer, když děti šly spát a já šla zkontrolovat její pokoj. Byla pryč. Vyběhli jsme do ulic, volali sousedům, policii… Našli jsme ji až za dvě hodiny u tramvajové zastávky na Karlově náměstí. Byla promrzlá a zmatená.

Po té noci jsem už nemohla dál. Seděla jsem s Petrem v kuchyni a řekla: „Takhle to nejde. Ničíme tím děti i sebe. Musíme najít jiné řešení.“

Petr se na mě podíval s nenávistí v očích, kterou jsem nikdy předtím nezažila. „Jestli ti na ní nezáleží, tak já tu s tebou nemůžu být.“

Začal si balit věci. Děti plakaly, já taky. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nechci babičku vyhodit na ulici, ale že potřebuje odbornou péči – něco, co jí doma dát nemůžeme.

Petr odešel ještě ten večer. Dva týdny nato mi přišly rozvodové papíry.

Teď sedím sama v obýváku, děti spí a já přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem obětovat všechno pro jednoho člověka? Nebo je správné přiznat si hranice svých sil?

Co byste udělali vy? Je možné zachránit rodinu i za cenu vlastního vyčerpání? Nebo je někdy správné říct dost?