Moje sestra prodala mámě auto a já jí to nemůžu odpustit

„To nemyslíš vážně, Jano! Vždyť je to naše máma!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila zadržet slzy. Bylo už pozdě večer, v kuchyni voněl čaj a máma seděla u stolu s hlavou v dlaních. Věděla jsem, že mě slyší, ale byla příliš unavená na to, aby se zapojila do hádky. Jana na druhém konci linky zůstávala klidná, až chladná. „Kláro, já to auto taky nepotřebuju zadarmo rozdávat. Sama mám svoje účty. Máma mi zaplatí, až bude moct.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Naše máma, paní Alena Novotná, celý život dřela jako zdravotní sestra v nemocnici v Plzni. Po tátově smrti jsme zůstaly tři – já, Jana a máma. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale držely jsme při sobě. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Máma přišla o auto před měsícem. Starý Favorit už dosloužil a oprava by stála víc než samotné auto. Každé ráno teď vstávala o hodinu dřív, aby doběhla na autobus, a domů se vracela vyčerpaná. Když jsem slyšela, že Jana prodává své staré Fabii, byla jsem přesvědčená, že ji dá mámě. Ale místo toho jí poslala SMS: „Mami, pokud chceš tu Fabii, můžu ti ji nechat za 35 tisíc.“

Seděly jsme s mámou u stolu a ona si tiše míchala čaj. „Klárko, já jí to zaplatím. Nechci být nikomu na obtíž,“ řekla tiše. „Ale mami! Vždyť je to tvoje dcera! Proč bys jí měla platit za něco, co už nepotřebuje?“ Máma jen pokrčila rameny a podívala se z okna na šedivý dvůr paneláku.

Jana byla vždycky jiná než já. Ambiciózní, cílevědomá, šetřivá. Pracovala jako účetní v Praze a peníze pro ni byly vždycky důležité. Já jsem učitelka na základce a nikdy jsem moc neřešila, kolik mám na účtu – hlavně když je doma klid a máme se rádi.

Když jsem se s Janou setkala osobně, snažila jsem se jí vysvětlit, jak moc mámě ublížila. Seděly jsme v kavárně na náměstí a ona si nervózně pohrávala s hrnkem kávy. „Kláro, já chápu, že tě to mrzí. Ale já prostě nemůžu jen tak rozdávat věci. Sama platím hypotéku a všechno je drahé.“

„Ale vždyť je to naše máma! Vždyť ona by pro nás udělala cokoliv!“ vybuchla jsem.

Jana se na mě podívala tvrdým pohledem: „A kdo pomohl mně, když jsem byla bez práce? Nikdo! Musela jsem si poradit sama.“

V tu chvíli jsem pochopila, že mezi námi není jen spor o auto. Bylo to všechno – staré křivdy, nevyřčené výčitky, pocit nedocenění. Jana mi vyčetla, že jsem vždycky byla mámina oblíbenkyně, že ona musela být ta silná a samostatná.

Doma jsem našla mámu plakat nad složenkami. „Klárko, já už nevím… Mám pocit, že vás obě ztrácím.“

Objala jsem ji a slíbila jí, že jí pomůžu splatit Janě peníze za auto. Sama jsem si musela půjčit od kolegyně ze školy. Každý měsíc jsme posílaly Janě dva tisíce korun – a s každou platbou mezi námi rostla zeď.

Na Vánoce jsme se poprvé nesešly u jednoho stolu. Jana poslala jen SMS: „Hezké svátky.“ Máma byla smutná a já měla vztek.

Jednou večer mi máma řekla: „Možná jsem vás špatně vychovala… Možná jsem měla být přísnější.“

„Ne, mami,“ odpověděla jsem jí se slzami v očích. „Ty jsi nás učila lásce. Ale někdy to prostě nestačí.“

Od té doby uplynul rok. S Janou se vídáme jen zřídka a když už spolu mluvíme, je to strohé a opatrné. Máma splatila poslední splátku za auto a já doufala, že tím všechno skončí. Ale bolest zůstala.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme udělaly chybu? Je možné odpustit něco takového? Nebo už naše rodina nikdy nebude jako dřív?

Možná nejsem jediná, kdo zažil podobnou zradu v rodině… Co byste udělali vy? Dá se vůbec něco takového odpustit?