Když domov není útočiště: Příběh o zklamání a odvaze v mateřství

„To snad není pravda!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře našeho bytu v Nuslích. V náručí jsem držela malou Aničku, zabalenou v růžové dece z porodnice, a v hlavě mi hučelo vyčerpáním i štěstím. Ale místo klidu mě přivítal chaos: špinavé nádobí na stole, prázdné krabice od pizzy na zemi, v obýváku rozházené ponožky a v dětském pokoji… nic. Žádná postýlka, žádné pleny, ani jediné bodyčko. Jen starý gauč a hromada prachu.

„Petře!“ zavolala jsem zoufale do bytu. Z ložnice se ozvalo zabručení a po chvíli se objevil můj partner, rozcuchaný, v teplákách a s mobilem v ruce. „Ahoj, už jste doma?“ zamumlal a ani se nepodíval na Aničku.

„Kde je postýlka? Pleny? Říkala jsem ti přece, že to musíš připravit!“ hlas se mi třásl a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Petr pokrčil rameny. „Nějak jsem nestíhal. Měl jsem toho v práci moc. A navíc… vždyť to není taková věda, ne? Dítě může spát s námi.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Devět měsíců jsem plánovala, psala seznamy, prosila ho o pomoc. Všechno slíbil – že koupí postýlku, že uklidí byt, že zařídí základní věci. A teď? Stojím tu s novorozencem a nemám ani kam položit její hlavičku.

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. „Petře, já tohle sama nezvládnu. Potřebuju tě. Potřebuju, abys byl táta.“

Mlčel. Jen se díval do země. V tu chvíli mi došlo, že na tohle mě nikdo nepřipravil – na pocit naprosté opuštěnosti ve chvíli, kdy bych měla být nejšťastnější.

Zatímco Anička spala v autosedačce na zemi, já začala horečně hledat aspoň nějaké čisté prostěradlo. Petr odešel do kuchyně a pustil si televizi. Slyšela jsem zvuk fotbalu a jeho smích u zpráv. Měla jsem chuť křičet.

Večer jsem seděla na kraji postele a dívala se na naši dceru. Byla tak maličká, bezbranná… a já měla pocit, že ji zklamu hned první den. V hlavě mi běžely myšlenky: Co když to nezvládnu? Co když nikdy nebude mít opravdový domov?

Druhý den ráno jsem vzala Aničku do kočárku a vyrazila do drogerie. Sousedka paní Novotná mě zastavila na chodbě: „Jé, už jste doma! A kde máte manžela?“ Usmála jsem se křečovitě: „Ten ještě spí.“ Nechtěla jsem jí říct pravdu – že doma nemám oporu.

V obchodě jsem stála u regálu s plenami a rozbrečela se. Připadala jsem si jako nejhorší máma na světě. Vedle mě stála mladá prodavačka a tiše se zeptala: „Jste v pořádku?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mám doma miminko… a nikoho jiného.“

Doma mě čekal Petr s kávou v ruce. „Hele, promiň, nějak jsem to podcenil,“ řekl bez emocí. „Ale dneska mám volno, tak něco koupím.“

„To už je pozdě,“ vyhrkla jsem. „Já potřebuju vědět, že se na tebe můžu spolehnout! Že jsme rodina!“

Petr jen pokrčil rameny a odešel na balkon kouřit.

Dny plynuly v mlze únavy a smutku. Každý večer jsem doufala, že Petr přijde za mnou, obejme mě nebo aspoň pohladí Aničku. Místo toho trávil večery u počítače nebo s kamarády v hospodě U Slunce.

Jednou večer přišla moje maminka. Sedla si ke mně do kuchyně a pohladila mě po vlasech: „Lucko, musíš si říct, co chceš. Jestli chceš bojovat za rodinu, nebo jestli budeš šťastnější sama.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jaké dětství jsem měla já – táta byl vždycky doma, pomáhal mámě i nám dětem. Chtěla jsem to samé pro Aničku.

Ráno jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ začala jsem tiše.

„Zase?“ protočil oči.

„Ano,“ řekla jsem pevněji. „Já už takhle nemůžu dál. Potřebuju partnera, ne spolubydlícího.“

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Já prostě nevím, jestli na to mám.“

V tu chvíli mi došlo, že odpověď už mám dávno v sobě.

Za pár dní jsem sbalila pár věcí pro sebe a Aničku a odjela k mamince do Říčan. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit domov, kde jsme chtěli být rodina. Ale věděla jsem, že musím chránit sebe i svou dceru.

Dnes je to půl roku od té chvíle. Petr občas volá, ptá se na Aničku, ale nikdy nepřišel navštívit nás ani ji nepochoval. Já mezitím našla sílu začít znovu – našla jsem práci na poloviční úvazek v knihovně a poznala nové přátele-maminky.

Každý večer sedím u postýlky své dcery a říkám si: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě bojovat za naši rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?