Odešla jsem od manžela po čtyřiceti letech. Konečně jsem se odvážila žít podle sebe.

„Mami, ty ses zbláznila?“ křičela na mě dcera Lucie, když jsem jí oznámila, že odcházím od táty. Stála jsem v předsíni našeho bytu v paneláku na Proseku, v ruce starou cestovní tašku a v očích slzy. Bylo mi dvaašedesát let a poprvé v životě jsem měla pocit, že dělám něco jenom pro sebe.

„Lucko, já už takhle dál nemůžu,“ zašeptala jsem. „Celý život jsem žila pro vás, pro tátu, pro rodinu. Ale co já? Kdy jsem naposledy byla šťastná?“

Lucie se rozplakala. „A co táta? Co vnoučata? Co řeknou sousedi? Vždyť tohle se nedělá!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak hluboko jsou v nás zakořeněné představy o tom, co je správné a co ne. Celý život jsem byla „ta hodná“, „ta tichá“, „ta, co všechno vydrží“. Ale už jsem nemohla dál.

Můj manžel Petr byl vždycky slušný člověk. Nikdy mě neuhodil, nikdy nepil, nikdy nezapomněl zaplatit složenky. Ale taky mě nikdy neposlouchal. Nikdy se nezeptal, jak se mám. Nikdy mě neobejmul jen tak, protože by chtěl. Roky jsme spolu žili spíš jako spolubydlící než jako manželé. Večer televize, ráno kafe a noviny, o víkendu zahrádka a návštěva vnuků. Rutina, která mě dusila.

Pamatuju si přesně ten den, kdy jsem se rozhodla odejít. Bylo pondělí, venku pršelo a já seděla v kuchyni nad hrnkem studené kávy. Petr přišel domů z práce, pověsil si kabát a bez jediného slova si sedl k televizi. Ani pohled, ani úsměv. Jen ticho a zvuk zpráv z ČT1. V tu chvíli mi došlo, že takhle už nechci žít ani den.

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, jak se cítím. A čím víc jsem psala, tím víc jsem si uvědomovala, že žiju život někoho jiného. Že moje sny a touhy jsou někde hluboko pohřbené pod nánosem povinností a očekávání.

Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny. „A kam bys šla? Vždyť nemáš kam jít.“

Ale já měla plán. Moje kamarádka Jana mi nabídla pokoj v jejím bytě na Žižkově. Malý, ale útulný. Poprvé po letech jsem měla svůj vlastní prostor.

První noc v novém bytě jsem nemohla spát. Slyšela jsem tramvaje pod oknem a cítila zvláštní směs strachu a úlevy. Ráno jsem si uvařila kávu a sedla si s ní na balkon. Slunce svítilo a já měla pocit, že začínám znovu.

Rodina to nesla těžce. Syn Tomáš mi měsíc nevolal. Lucie mi posílala vyčítavé SMSky: „Kvůli tobě je táta úplně na dně.“ Sousedka paní Novotná mě potkala v obchodě a jen zavrtěla hlavou: „Tohle bych do vás nikdy neřekla, paní Aleno.“

Ale já věděla, že tohle je moje jediná šance být sama sebou. Začala jsem chodit na procházky do Riegrových sadů, přihlásila se na kurz italštiny a jednou týdně chodila s Janou do kina. Po letech jsem se smála z plných plic.

Jednoho dne mi zavolal Tomáš: „Mami, můžeme se sejít?“ Seděli jsme spolu v kavárně na Vinohradech a on poprvé za dlouhou dobu poslouchal, co říkám.

„Já tě chápu,“ řekl nakonec tiše. „Jen mě to překvapilo. Vždycky jsi byla ta jistota.“

„Možná právě proto,“ odpověděla jsem.

Petr mi poslal dopis. Krátký, strohý: „Doufám, že jsi šťastná.“ Nevěděla jsem, co mu napsat zpátky.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím o tom, jestli jsem to měla udělat dřív. Kolik let života jsem promarnila tím, že jsem se bála udělat krok do neznáma? Kolik žen kolem mě žije stejně jako já – tiše trpí a bojí se změny?

Možná mě budou lidi dál považovat za blázna. Možná už nikdy nenajdu lásku ani klid v rodině. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

A tak se ptám: Je někdy pozdě začít znovu? Nebo je odvaha udělat první krok to nejdůležitější?