Sklízíš, co zaseješ: Můj muž tvrdil, že měsíc přežijeme jen na rýži. Teď to musí zjistit sám…

„To myslíš vážně, Honzo? Opravdu si myslíš, že měsíc vydržíme jen na rýži?“ křičela jsem na něj přes kuchyňský stůl, zatímco jsem v ruce svírala pytlík s dlouhozrnnou rýží z Lidlu. Honza se na mě podíval s tím svým povýšeným úsměvem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. „Jano, kdybys nebyla tak rozmazlená, tak bys věděla, že lidi v Asii jedí rýži denně a žijou. My to zvládneme taky.“

V tu chvíli jsem se rozhodla. Jestli si Honza myslí, že je to tak jednoduché, tak ať si to vyzkouší. Druhý den jsem vyklidila lednici. Všechno maso, sýry, zeleninu i jogurty jsem odnesla k mámě do sklepa. Nechala jsem jen rýži. Když Honza přišel z práce a otevřel lednici, zůstal stát s otevřenou pusou. „Kde je všechno jídlo?“ zeptal se nevěřícně.

„Říkal jsi, že nám rýže stačí na měsíc. Tak tady ji máš,“ odpověděla jsem klidně a snažila se neukázat, jak moc mě to celé bolí. Naše dcera Anička se na mě podívala s obavami v očích. „Mami, budeme mít aspoň kečup?“ zeptala se tiše. „Ne, Aničko. Jen rýže,“ řekla jsem a cítila, jak se mi svírá žaludek.

První den byl ještě docela v pohodě. Uvařila jsem rýži na slano i na sladko. Honza si dělal legraci a říkal, že je to jako dovolená v Thajsku. Druhý den už vtipkoval míň. Třetí den začal být podrážděný a hádal se kvůli každé maličkosti. Anička brečela, že chce chleba s máslem jako ostatní děti ve školce.

Začali jsme se hádat častěji. Honza mi vyčítal, že jsem hysterická a že mu dělám naschvály. Já mu zase připomínala jeho slova o tom, jak je rýže zdravá a levná. Každý večer jsme usínali zády k sobě a mezi námi rostla zeď mlčení.

Jednou večer jsem slyšela Honzu v kuchyni. Potichu otevíral skříňky a hledal něco k jídlu. Našla jsem ho, jak zoufale žvýká suchou rýži přímo z pytlíku. „Tohle už není sranda, Jano,“ řekl zlomeně. „Já mám hlad.“

V tu chvíli mi ho bylo líto. Ale zároveň jsem cítila zadostiučinění. Konečně pochopil, jaké to je, když někdo rozhoduje za druhého bez ohledu na jeho potřeby.

Ale dny plynuly a napětí doma bylo čím dál nesnesitelnější. Anička byla unavená a smutná, Honza podrážděný a já… já jsem byla prázdná. Přestala jsem mít radost z toho, že jsem měla pravdu.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a mlčky jedli další porci rýže. Anička se rozplakala: „Mami, já už nechci nikdy jíst rýži!“ V tu chvíli mi došlo, že tahle pomsta není vítězství. Je to prohra pro nás všechny.

Druhou noc jsem potichu vrátila jídlo do lednice. Ráno jsem uvařila vajíčka a udělala čerstvý chléb s máslem. Když Honza přišel do kuchyně a ucítil vůni snídaně, podíval se na mě s úlevou i výčitkou zároveň.

„Promiň,“ řekl tiše a objal mě kolem ramen. „Byl jsem hloupý.“

Já jen přikývla a objala ho zpátky. Věděla jsem, že tahle zkušenost nás změnila oba.

Někdy si říkám: Stálo to za to? Opravdu pomsta přináší úlevu? Nebo jen další bolest? Co byste udělali vy na mém místě?