„Kvůli tobě sotva vyjdeme s penězi” – příběh o tom, jak matka dokáže zranit víc než život sám

„Kvůli tobě sotva vyjdeme s penězi!” křičela na mě máma, když jsem se vrátila domů s další čtyřkou z matematiky. Stála u kuchyňské linky, ruce zabořené v těstě na knedlíky, a její hlas se nesl celým bytem v paneláku na sídlišti v Brně. Bylo mi tehdy patnáct a měla jsem pocit, že se mi svět hroutí pod nohama. Věděla jsem, že jsme na tom finančně špatně, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohla být moje vina.

„Kdybys aspoň trochu pomáhala! Kdybys nebyla tak neschopná!” pokračovala máma a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Táta byl už několik let pryč – odešel za jinou ženou a nechal nás tu samotné. Máma pracovala jako prodavačka v Albertu a já chodila na gympl, kde jsem se snažila přežít mezi spolužáky, kteří měli všechno, co chtěli. Já měla jen starý mobil a věčně rozbitou zimní bundu.

Ten večer jsem seděla ve svém pokoji, zírala do stropu a přemýšlela, jestli bych neměla prostě zmizet. Ale kam bych šla? K babičce na vesnici? Ta už sotva chodila a sama měla co dělat, aby vyžila z důchodu. V hlavě mi pořád dokola zněla ta mámina věta: „Kvůli tobě…”

Dny plynuly a doma bylo čím dál dusněji. Máma byla unavená, podrážděná a každou chvíli mi připomínala, že jí jen přidělávám starosti. „Proč nemůžeš být jako Petra od sousedů? Ta má samé jedničky a ještě chodí na brigádu!” srovnávala mě neustále. Já se snažila – opravdu! – ale matika mi prostě nešla a na brigádu mě kvůli věku ještě nevzali.

Jednou večer jsem zaslechla mámu, jak si telefonuje s tetou Janou. „Já už nevím, co s tou Luckou dělat,” povzdechla si. „Jen sedí doma, nic neumí… Kdyby aspoň trochu pomohla s penězi.” V tu chvíli jsem měla chuť rozbít něco o zeď. Copak nevidí, jak se snažím? Každý den po škole vařím večeři, peru prádlo a starám se o mladšího bráchu Tomáše. Ale to jí nestačí.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla mámu sedět u stolu s hlavou v dlaních. Na stole ležely složenky – nájem, elektřina, školní obědy pro Tomáše. „Nemáme na to,” řekla tiše, když jsem vešla do kuchyně. „A ty… ty jen bereš a nic nedáváš.”

„Mami, já přece nemůžu za to, že táta odešel,” vyhrkla jsem zoufale.

„To není pravda! Kdybys nebyla taková… kdybys nebyla tak těžká na výchovu, možná by tu zůstal!”

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celé tělo mi ztuhlo a měla jsem pocit, že se dusím. Utekla jsem do pokoje a brečela do polštáře tak dlouho, až jsem usnula.

Od té chvíle jsem se změnila. Přestala jsem s mámou mluvit víc než bylo nutné. Doma jsem byla ticho jako myška, abych ji nerozčílila. Ve škole jsem se uzavřela do sebe – kamarádky mě nechápaly a já jim nedokázala vysvětlit, co se děje doma.

Jednoho dne přišla třídní učitelka paní Novotná za mnou po hodině. „Lucko, všimla jsem si, že jsi poslední dobou smutná. Děje se něco doma?” zeptala se starostlivě.

Chtěla jsem jí všechno říct – o mámě, o penězích, o tom, jak se cítím k ničemu – ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou. „To nic není,” zamumlala jsem.

Ale nebylo to nic. Bylo to všechno.

Začala jsem chodit po škole do knihovny a hledala si informace o brigádách pro mladistvé. Nakonec jsem našla úklid v místní kavárně – za pár korun týdně. Máma o tom nevěděla; bála jsem se jí to říct. První výplatu jsem schovala pod matraci a přemýšlela, jestli ji mám dát mámě nebo si za ni koupit novou bundu.

Jednoho večera přišla máma domů dřív a našla mě, jak peru podlahu v kavárně. „Co tady děláš?” vyjela na mě překvapeně.

„Pracuju,” řekla jsem tiše.

„A proč jsi mi to neřekla?”

„Protože bys mi zase řekla, že je to málo nebo že to dělám špatně.”

Chvíli bylo ticho. Pak máma sklopila oči a poprvé za dlouhou dobu vypadala smutně i ona.

„Lucko… já vím, že to nemáš lehké,” řekla nakonec tiše. „Ale já taky ne.”

„Já vím,” odpověděla jsem.

Od té doby jsme spolu mluvily víc – ne vždycky hezky, ale aspoň upřímněji. Máma si našla druhou práci na půl úvazku a já dál uklízela v kavárně. Peněz bylo pořád málo, ale už jsme si aspoň navzájem tolik neubližovaly.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct tomu druhému „promiň”? Proč je někdy rodina tím největším bojištěm? Co myslíte vy – dá se vůbec odpustit slova, která bolí víc než rány?