Náš syn pronajal náš byt za našimi zády: Teď žijeme na chatě a bojujeme o přežití

„Mami, já to prostě potřeboval udělat. Potřeboval jsem peníze.“

Ta věta mi zní v hlavě už třetí týden. Stojím v kuchyni naší staré chaty u Berouna, kde je sotva místo na dva hrnky a lednice vrčí jako traktor. Venku prší a já cítím, jak mi vlhko leze do kostí. Když jsem se před dvaceti lety vdávala za Petra, nikdy by mě nenapadlo, že skončíme tady. Vždycky jsem si myslela, že když člověk maká, život mu to vrátí. Ale teď mám pocit, že jsme někde udělali zásadní chybu.

Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem zjistila, že jsem těhotná. S Petrem jsme právě dokončili pedagogickou fakultu a plánovali jsme začít učit na základce v našem městě. Naši rodiče nikdy neměli moc peněz – máma pracovala celý život v Jednotě, táta byl řidič autobusu. Petrovi rodiče byli na tom podobně. Věděli jsme, že si budeme muset všechno vybudovat sami.

Místo mateřské jsem šla hned do práce. Kojení jsem vzdala po týdnu – byla jsem unavená, vystresovaná a malý Tomáš pořád plakal. Koupili jsme Sunar a jelo se dál. Všichni říkali, že to zvládneme, že mladí mají vydržet. A my vydrželi. Dvacet let jsme spláceli malý byt v paneláku na Jižním Městě, šetřili každou korunu a doufali, že jednou bude líp.

Tomáš byl vždycky trochu jiný než ostatní děti. Chytrý, ale uzavřený. Ve škole měl samé jedničky, ale kamarády moc neměl. S Petrem jsme se snažili být mu oporou, ale často jsme byli unavení z práce a hádali se kvůli penězům. Když Tomáš nastoupil na gympl, začal se měnit. Přestal s námi mluvit o svých pocitech a zavíral se v pokoji s počítačem.

Jednoho dne přišel domů s tím, že chce studovat ekonomii v Praze. Byli jsme pyšní – první vysokoškolák v rodině! Ale už tehdy jsem cítila, že se nám vzdaluje. Na koleji vydržel jen rok, pak se vrátil domů a začal pracovat v nějakém start-upu. Peníze měl slušné, ale pořád byl nespokojený.

A pak přišel ten den. Byla sobota ráno, Petr opravoval plot na chatě a já vařila guláš. Tomáš přijel nečekaně a vypadal nervózně.

„Mami, potřebuju s tebou mluvit,“ začal.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Pronajal jsem náš byt přes Airbnb. Na měsíc… možná na dva.“

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale pak mi ukázal smlouvu a fotky cizích lidí v našem obýváku.

„Proč jsi nám to neřekl?“ vyhrkla jsem.

„Potřeboval jsem rychle peníze. Mám dluhy…“

Petr přišel dovnitř a když slyšel, co se stalo, rozčílil se tak, jak jsem ho nikdy neviděla.

„Tohle je náš domov! Jak jsi mohl?“ křičel.

Tomáš jen stál a díval se do země.

Za dva dny jsme museli byt opustit. Noví nájemníci už byli na cestě z Německa. Vzali jsme pár věcí a odjeli na chatu, kterou jsme léta zanedbávali. Žádná elektřina, voda jen ze studny a signál mizerný. První noc jsem nespala vůbec – Petr mlčel a já brečela do polštáře.

Začal boj o přežití. Petr dojížděl do Prahy na stavbu, já si našla brigádu v místní pekárně. Každý den vstávám ve čtyři ráno a peču rohlíky pro lidi, kteří mají svůj domov jistý. Tomáš nám slíbil, že všechno vyřeší a byt nám vrátí, ale už tři týdny se neozval.

Sousedé v chatové osadě nás litují i pomlouvají zároveň. „To je ta učitelka z Prahy? Prej ji vyhodil vlastní syn!“ slyším za plotem.

Jednou večer sedíme s Petrem u kamen a on najednou řekne: „Kde jsme udělali chybu? Vždyť jsme mu dali všechno.“

Nevím co odpovědět. Možná jsme byli moc přísní? Nebo naopak moc měkcí? Možná jsme měli víc mluvit o penězích, o důvěře…

Začínám si uvědomovat, jak málo jsme Tomáše opravdu znali. Vždycky jsme řešili jen práci a účty – nikdy ne jeho sny nebo strachy. Teď je pozdě.

Jednoho dne přijde SMS: „Mami, promiň mi to všechno. Potřebuju čas.“

Sedím na schodech před chatou a dívám se do lesa. Přemýšlím, jestli ještě někdy budeme rodina jako dřív.

Možná jsme selhali jako rodiče… nebo možná je to prostě život. Ale jak najít cestu zpátky?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě důvěra obnovit?