Když rodina bolí: Jak mě švagr a manželství přivedli na pokraj sil

„Vstaň a udělej mi kafe!“ ozvalo se z obýváku ještě dřív, než jsem stihla otevřít oči. Bylo půl sedmé ráno, venku šero, a já cítila, jak mi v žaludku narůstá tíha. To nebyl můj manžel Petr, ten by nikdy takhle nepromluvil. To byl jeho bratr Radek, který se k nám před dvěma dny nastěhoval s tím, že „potřebuje na chvíli klid od všeho“. Jenže klid potřeboval spíš někdo jiný – já.

Snažila jsem se ignorovat jeho hlas, ale Petr už stál ve dveřích ložnice. „Prosím tě, Lucko, udělala bys Radkovi kafe? Má dneska těžký den.“ Jeho pohled byl prosebný, skoro provinilý. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, že já mám těžký den už třetí den v kuse. Ale místo toho jsem vstala, oblékla si župan a šla do kuchyně.

Radek seděl rozvalený na gauči, nohy na stole, televize puštěná nahlas. „A nezapomeň na cukr,“ houkl za mnou. Vzpomněla jsem si na všechny ty rodinné oslavy, kde byl vždycky středem pozornosti – vtipný, hlasitý, oblíbený. Teď mi připadal jako někdo úplně jiný. Nebo jsem to byla já, kdo se změnil?

Když jsem mu podávala hrnek s kávou, ani se na mě nepodíval. „Dík,“ zamumlal a dál hypnotizoval televizi. Petr mezitím zmizel v koupelně a nechal mě tam samotnou s Radkem a jeho náladami. Snažila jsem se přes den zabavit prací z domova, ale Radek byl všude – v kuchyni, v obýváku, dokonce i v mé pracovně. Neustále něco chtěl: jídlo, pití, radu s mobilem, půjčit si auto.

Večer jsem seděla na balkoně a snažila se uklidnit. Petr přišel za mnou a pohladil mě po rameni. „Vydrž to prosím ještě pár dní. Radek to teď nemá lehké.“

„A co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Mám pocit, že tady vůbec nejsem doma.“

Petr se zatvářil dotčeně. „Je to přece rodina.“

„A já nejsem?“ zašeptala jsem.

Další dny byly jako zlý sen. Radek začal zvát své kamarády, kteří u nás popíjeli do noci. Nádobí se hromadilo ve dřezu, lednice byla prázdná a já měla pocit, že už nemůžu dýchat. Když jsem to Petrovi řekla, jen pokrčil rameny: „Vždyť je to jen dočasné.“

Jednoho večera jsem přišla domů později z práce – záměrně jsem se zdržela v kanceláři – a našla Radka v kuchyni s jeho kamarádem Jirkou. Smáli se něčemu na mém účtu na Netflixu. „Hele Lucko, tys fakt koukala na ty ženský seriály? To bych do tebe neřekl!“ smál se Jirka.

„Tohle je můj účet a můj byt,“ řekla jsem tiše, ale nikdo mě neposlouchal.

Ten večer jsem se zavřela v ložnici a poprvé za dlouhou dobu brečela do polštáře. Petr přišel až pozdě v noci. „Lucko, co blázníš? Vždyť je to jen sranda.“

„Pro tebe možná,“ odpověděla jsem zlomeně.

Další ráno už jsem nevydržela. Když Radek zase požadoval snídani a Petr mlčky seděl u stolu s mobilem v ruce, bouchla jsem dveřmi od kuchyně tak silně, až se oba lekli.

„Dost! Tohle je můj domov a já už to takhle dál nechci!“ vykřikla jsem.

Radek se zatvářil uraženě: „No promiň teda! Já myslel, že jsme rodina.“

Petr jen mlčel.

„Rodina není o tom využívat druhé,“ řekla jsem tišeji. „A ty,“ obrátila jsem se na Petra, „bys měl stát za mnou.“

Radek si sbalil věci ještě ten den. Petr byl celý večer zamlklý a vyhýbal se mi pohledem.

Uběhlo několik dní a mezi námi viselo ticho jako těžký závoj. Přemýšlela jsem o tom všem – o tom, jak snadno se dá ztratit sám sebe ve jménu rodiny. O tom, jak moc bolí, když vás ten nejbližší nechá stát samotnou proti světu.

Dnes už vím, že hranice jsou důležité – i když to znamená zklamat někoho blízkého. Ale pořád nevím: Můžu Petrovi někdy odpustit? A kde je ta hranice mezi tím být pro druhé a neztratit sama sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina opravdu vždycky přednější než vlastní klid a důstojnost?