Když vnoučata odejdou, cítím úlevu: Příběh babičky Jarmily

„Mami, můžeš si dneska vzít Adélku a Tomáška? Potřebuju si něco zařídit.“

Zase ten hlas v telefonu. Dcera Lucie. Vím, že je unavená, vím, že má toho v práci moc, ale když slyším tu otázku už potřetí tento týden, v krku mi naroste knedlík. „Samozřejmě, Lucko,“ odpovím automaticky. Co jiného mám říct? Že už nemůžu? Že bych si radši sedla na balkon s knížkou a šálkem kávy, než abych zase celý den běhala za dvěma malými tornády?

Když Lucie přijede, děti se ke mně rozběhnou. „Babičko!“ křičí Adélka a objímá mě kolem pasu. Tomášek se hned ptá, jestli mám připravený pudink. Usměju se, pohladím je po vlasech a v duchu si připomínám, že bych měla být šťastná. Vždyť tolik žen v mém věku by za tohle dalo všechno. Ale já… já cítím něco jiného. Tlak. Únavu. A hlavně – vinu.

„Děkuju, mami,“ šeptne Lucie a rychle mizí ve dveřích. Její pohled je plný vděčnosti i očekávání. Vím, že spoléhá jen na mě. Její manžel Petr je pořád v práci nebo na služebních cestách. Moje kamarádky mi závidí, že mám rodinu tak blízko. Ale ony nevidí tu druhou stranu – že už nemám čas na sebe, na své koníčky, na ticho.

Děti jsou úžasné, ale vyčerpávající. Adélka chce malovat, Tomášek stavět z lega. Každou chvíli někdo něco rozlije, pohádají se, nebo chtějí jít ven. Zatímco vařím oběd, Adélka mi tahá za sukni: „Babičko, pojď si hrát!“ Tomášek mezitím rozlije džus na koberec. Snažím se nezvyšovat hlas, ale cítím, jak ve mně roste napětí.

Po obědě je chvíle klidu. Děti si hrají v pokoji a já si sednu do křesla. Zavřu oči a představuju si, jaké by to bylo mít den jen pro sebe. Jít do divadla. Projít se po nábřeží Vltavy. Zavolat staré kamarádce a povídat si celé odpoledne o životě. Ale místo toho poslouchám dětský smích a hádky z vedlejšího pokoje.

Když Lucie večer přijde, děti jí skočí kolem krku a já se usměju. „Byli hodní?“ ptá se dcera s obavami v očích.

„Ano, byli,“ zalžu a cítím bodnutí svědomí.

Když za nimi zaklapnou dveře, sednu si na pohovku a poprvé za celý den se nadechnu zhluboka. Je ticho. Úlevné ticho. A pak přijde vlna viny – vždyť jsem babička! Měla bych být šťastná! Proč mě to tak vyčerpává?

Druhý den mi volá sestra Alena: „Jarmilo, nechceš jít na výstavu?“

„Nemůžu,“ odpovídám smutně. „Zase hlídám.“

„Ty pořád jen hlídáš! Kdy budeš žít taky pro sebe?“

Ta otázka mě zasáhne víc, než bych čekala.

Večer sedím u stolu s manželem Karlem. „Víš,“ začnu opatrně, „někdy mám pocit, že už nejsem Jarmila. Jsem jen babička na zavolání.“

Karel pokrčí rameny: „Vždyť to děláš ráda.“

„Ale co když už ne? Co když chci něco jiného?“

Poprvé vyslovím nahlas to, co mě tíží už měsíce.

Další týden přijde Lucie s prosbou: „Mami, mohla bys nám pohlídat děti i o víkendu? Petr má službu a já musím do práce.“

Chci říct ne. Opravdu chci. Ale když vidím její unavené oči, zase kývnu.

V sobotu ráno mi volá kamarádka Jana: „Jarmilo, pojď s námi na výlet do Českého ráje! Už jsme spolu nebyly roky.“

A já musím odmítnout.

Děti jsou tentokrát neklidné. Tomášek má horečku a Adélka je protivná. Večer sedím u postýlky a hladím Tomáška po čele. Najednou se rozpláče: „Babičko, proč jsi smutná?“

Zaskočí mě to. Usměju se: „Nejsem smutná, broučku.“ Ale v očích mě pálí slzy.

Když Lucie přijde pro děti, tentokrát nevydržím: „Lucko, potřebuju si odpočinout. Nemůžu hlídat každý týden.“

Dcera ztuhne: „Ale mami… já to sama nezvládnu.“

„Já taky ne,“ řeknu tiše.

Nastane ticho. Dlouhé a těžké.

Pak Lucie přikývne: „Promiň… nikdy jsem se nezeptala, jestli chceš.“

Objímáme se a obě brečíme.

Od té doby se snažíme hledat kompromis. Hlídám méně často a víc si užívám chvíle pro sebe. Někdy mám pocit viny – ale častěji cítím úlevu.

Možná nejsem dokonalá babička podle představ ostatních. Ale jsem Jarmila – žena s vlastním životem i sny.

A tak se ptám: Kolik z vás má odvahu říct svým blízkým pravdu? Kolik z nás žije podle očekávání druhých místo svých vlastních potřeb?