Proč plakal můj syn u babičky: Tajemství naší rodiny a odvaha matky

„Mami, já už tam nechci,“ šeptal mi do ucha můj čtyřletý syn Matýsek, když jsem ho vyzvedávala od své matky. Jeho oči byly zarudlé a tváře mokré od slz. V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Nikdy předtím jsem ho neviděla takhle zlomeného. „Co se stalo, Matýsku?“ ptala jsem se tiše, abychom nevzbudili pozornost babičky, která v kuchyni hlasitě myla nádobí. Syn jen zavrtěl hlavou a pevně mě objal kolem krku.

Cestou domů jsme mlčeli. V autě jsem se snažila potlačit slzy i vztek. Vždyť moje máma byla vždycky ta laskavá babička, která pekla bábovku a četla pohádky. Co se mohlo stát? Doma jsem Matýska posadila na gauč a podala mu plyšového medvídka. „Matýsku, můžeš mi říct, proč jsi dneska plakal?“ Jeho malá ručka se třásla, když si utíral nos. „Babička mi řekla, že když budu zlobit, přijde si pro mě čert… a že maminka mě pak nebude chtít.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak mohla moje vlastní matka říct něco takového? Vždyť ví, jak moc je Matýsek citlivý! Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství – na ty večery, kdy mě máma strašila Mikulášem a čertem, když jsem nechtěla jít spát. Tehdy jsem si slíbila, že svému dítěti nikdy nedovolím cítit takový strach.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky na hádky s mámou, na její přísnost a věčné moralizování. Vždycky chtěla mít všechno pod kontrolou – i mě. Teď se snažila ovládat i mého syna. Ráno jsem jí zavolala. „Mami, musíme si promluvit.“

Setkaly jsme se v kavárně na náměstí. Máma seděla u stolu s rukama složenýma v klíně a upřeně se dívala z okna. „Co se děje?“ zeptala se bez obalu. „Matýsek včera plakal celou cestu domů,“ začala jsem opatrně. „Říkal mi, že jsi ho strašila čertem… Proč jsi to udělala?“

Máma si povzdechla. „To je přece normální výchova! Tebe jsme taky strašili a podívej, jaká jsi z tebe vyrostla ženská.“

„Ale mami,“ přerušila jsem ji, „Matýsek je jiný než já. Je citlivý a bojí se. Nechci, aby měl noční můry kvůli tomu, že ho někdo straší.“

„Dnešní děti jsou rozmazlené,“ odsekla máma. „Nevydrží nic. Ty jsi taky byla citlivka a nakonec jsi to přežila.“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Nechci, aby Matýsek musel přežívat. Chci, aby byl šťastný.“

Máma jen pokrčila rameny a dál upírala pohled do ulice. V tu chvíli mi došlo, že mezi námi stojí něco mnohem hlubšího než jen spor o výchovu. Bylo to nevyřčené napětí, které mezi námi viselo už roky – od té doby, co jsem odešla z domu a začala žít podle svého.

Když jsem přišla domů, Matýsek si hrál s autíčky na koberci. Sedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech. „Víš co? Už tě nikdy nikdo nebude strašit čertem. Slibuju.“ Usmál se na mě a poprvé za poslední dny vypadal klidně.

Ale ve mně to dál vřelo. Máma mi večer poslala zprávu: „Přeháníš to. Dřív nebo později zjistíš, že svět není jen růžový.“ Dlouho jsem na tu zprávu koukala a přemýšlela, jestli jí mám odpovědět. Nakonec jsem jen vypnula telefon.

Další dny byly těžké. Máma mi nevolala a já jí taky nepsala. Matýsek se mě několikrát zeptal, kdy zase půjde k babičce. Vždycky jsem mu řekla, že až bude připravený – ale pravda byla, že já sama nevěděla, jestli chci ještě někdy riskovat jeho slzy.

Jednoho večera jsme seděli s manželem Petrem u stolu a já mu všechno vyprávěla. „Možná bych měla být tvrdší,“ řekla jsem tiše. Petr mě pohladil po ruce: „Není špatné chránit svoje dítě před tím, co jsi sama zažila.“

Začala jsem přemýšlet o tom, kolik generací v naší rodině vyrůstalo ve strachu – ze zlých pohádkových bytostí, z trestů, z toho, že nejsou dost dobří. Kolik z nás si nese tyhle stíny až do dospělosti? A kolik z nás má odvahu ten řetěz přetrhnout?

Po týdnu mi máma zavolala sama. „Můžu přijít na návštěvu?“ zeptala se nesměle. Souhlasila jsem – ale tentokrát jsem byla připravená říct jí všechno na rovinu.

Seděly jsme spolu v obýváku a Matýsek si kreslil vedle nás. „Mami,“ začala jsem opatrně, „já vím, že jsi to myslela dobře… Ale já chci být jiná máma než ty.“ Máma dlouho mlčela a pak poprvé za dlouhou dobu sklopila oči: „Možná máš pravdu… Možná jsem to přehnala.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Nebylo to dokonalé usmíření – ale byl to začátek něčeho nového.

Od té doby jsme s mámou opatrnější – obě dvě. A já každý den přemýšlím: Kolik odvahy je potřeba k tomu postavit se vlastní rodině? A kolik matek kolem mě řeší stejný boj jako já?