Zrada v srdci Prahy: Příběh o lásce, lži a pomstě

„Takže ty jsi opravdu ženatý?“ vyhrkla jsem, když jsem stála uprostřed jeho bytu na Letné, v ruce hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že hrozil vylít se na jeho bílý koberec. Tomáš ztuhl, jeho pohled se mi vyhnul a já věděla, že je konec. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Všechno, co jsme spolu prožili – ty dlouhé procházky po nábřeží, večery v malých pražských hospůdkách, jeho sliby o společné budoucnosti – najednou ztratilo smysl.

„Kláro… já ti to chtěl říct. Jenže…“ začal koktat, ale já ho přerušila.

„Jenže co? Že máš doma ženu a malou holčičku? Že jsi mě celou dobu tahal za nos?“

V očích mě pálily slzy, ale odmítala jsem je pustit ven. Nechtěla jsem mu dát tu satisfakci vidět mě zlomenou. Vyběhla jsem z jeho bytu a dveře za mnou hlasitě práskly. Venku bylo sychravo a já šla bez cíle ulicemi Prahy, hlavou mi vířily myšlenky. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla věřit každému jeho slovu?

Doma jsem se zhroutila na gauč a poprvé po letech brečela jako malá holka. Moje nejlepší kamarádka Jana mi volala snad stokrát, ale já neměla sílu jí to zvednout. Nakonec jsem jí napsala jen krátkou zprávu: „Tomáš je ženatý.“ Za pár minut už stála u mých dveří s lahví vína a objímala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že mi prasknou žebra.

„Tohle si nenecháš líbit,“ řekla rozhodně. „Musíš mu to vrátit.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Proč bych měla být ta ublížená? Proč bych měla trpět za jeho lži? Rozhodla jsem se, že tentokrát nebudu obětí.

Začala jsem pátrat po jeho ženě. Nebylo to těžké – Facebook je mocný nástroj. Našla jsem ji během pár minut: Lucie Novotná, krásná žena s laskavýma očima a malou holčičkou na profilové fotce. Srdce mi sevřela žárlivost i soucit zároveň. Ale touha po spravedlnosti byla silnější.

Napsala jsem Lucii zprávu. Dlouho jsem váhala nad každým slovem, ale nakonec jsem ji poslala: „Dobrý den, Lucie. Omlouvám se, že Vás kontaktuji, ale myslím, že byste měla vědět pravdu o svém manželovi.“

Odpověď přišla až druhý den večer. „Prosím, zavolejte mi.“

Ruce se mi třásly, když jsem vytáčela její číslo. Hlas měla klidný, ale cítila jsem v něm napětí.

„Věděla jsem to,“ řekla tiše. „Už dlouho mám podezření. Děkuji Vám za upřímnost.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Představovala jsem si Lucii, jak sedí doma s jejich dcerou a přemýšlí, co bude dál. Cítila jsem vinu i úlevu zároveň.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš mi volal, psal zoufalé zprávy: „Kláro, prosím tě, ozvi se mi! Vysvětlím ti to!“ Ale já už nechtěla slyšet žádné výmluvy.

Jednou večer zazvonil u mých dveří. Otevřela jsem jen na řetízek.

„Co chceš?“ zeptala jsem se chladně.

„Zničila jsi mi život,“ vydechl.

„Ne, Tomáši. To jsi udělal ty sám.“

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bušilo až v krku. Byla to satisfakce? Možná na chvíli. Ale pak přišla prázdnota.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze, dívala se na páry držící se za ruce a přemýšlela, jestli ještě někdy dokážu někomu věřit. Jana mě tahala ven mezi lidi, ale já měla pocit, že už nikdy nebudu stejná.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Lucie: „Rozvádíme se. Děkuji Vám za odvahu.“

Seděla jsem u okna svého bytu s výhledem na Hradčany a přemýšlela: Stálo to všechno za to? Pomsta byla sladká jen na okamžik – pak zůstala jen bolest a pocit viny.

Možná bych měla být silnější a odpustit – jemu i sobě. Ale jak? Jak se člověk naučí znovu věřit?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší pomsta nebo odpuštění? A dá se vůbec po takové zradě začít znovu?