Moře, které nás rozdělilo: Proč už nikdy nechci na dovolenou s manželovou rodinou

„Lucie, už jsi zabalila plavky? Teta Milada říkala, že letos bude voda teplejší než loni!“ ozvalo se z chodby, kde můj manžel Petr zápasil s kufrem. V tu chvíli jsem měla chuť zaječet. Plavky? Já bych si nejradši zabalila padák a utekla na druhý konec republiky.

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem kafe a v hlavě mi běžela loňská dovolená jako noční můra. Teta Milada, která všechno ví nejlíp. Švagrová Jana, co mi neustále připomínala, že bych měla víc cvičit, protože „u moře je každý špek vidět“. A tchán František, který si nikdy nenechal ujít příležitost připomenout, kolik nás ta dovolená stojí a že „za komunistů jsme byli rádi za Slapy“.

„Lucko, bude to fajn. Všichni se těší,“ snažil se mě Petr uklidnit, když viděl můj výraz. Jenže on neviděl to, co já. Nepamatoval si ty večery, kdy jsem brečela na balkoně apartmánu v Chorvatsku, protože jsem měla pocit, že tam vůbec nepatřím. Kdy jsem počítala poslední koruny a přemýšlela, jak zaplatíme hypotéku, když jeho rodina rozhodla, že letos „to vezmeme ve velkém stylu“.

„Petře, já už tam nechci jet,“ vyhrkla jsem konečně. „Prosím tě, proč? Vždyť je to jen týden. To zvládneme.“

Jen týden. Jen týden předstírání, že mi nevadí, jak mě teta Milada komanduje od rána do večera. Jen týden poslouchání, jak je Jana dokonalá matka a já bych se od ní měla učit. Jen týden hádek o tom, kdo zaplatí večeři v restauraci, protože František nikdy nemá drobné a Milada „zapomněla peněženku na pokoji“.

Vzpomněla jsem si na loňský večer v pizzerii. Seděli jsme u stolu, děti křičely a házely těstoviny po sobě. Jana se smála a říkala: „To je normální, Lucko, děti jsou prostě živé.“ Já jsem se snažila uklidnit naši Aničku, která brečela, protože jí někdo snědl poslední kousek pizzy. Petr byl někde venku s Františkem a řešili „chlapské věci“. Když přišel účet, všichni najednou koukali do mobilu nebo na děti. Nakonec jsem to zaplatila já. Doma mi Petr řekl: „Vždyť to příště zaplatí oni.“ Jenže příště nikdy nepřišlo.

Letos to mělo být jiné. Prý jsme „všichni dospělí“ a „každý si platí svoje“. Jenže už teď vím, jak to dopadne. Teta Milada bude chtít společné večeře a výlety lodí. Jana bude chtít jet do aquaparku a František bude chtít ochutnat všechny místní speciality – samozřejmě na účet někoho jiného.

„Lucko, prosím tě, nedělej z toho vědu,“ řekl Petr a objal mě kolem ramen. „Je to jen rodina.“

Rodina. To slovo mě bodlo do srdce jako nůž. Moje vlastní máma by nikdy nedovolila, aby se někdo takhle choval. Vždycky říkala: „Rodina si má pomáhat.“ Ale co když ta pomoc znamená jen to, že se obětuješ pro ostatní a oni ti za to ani nepoděkují?

Večer jsem seděla u počítače a dívala se na výpis z účtu. Hypotéka, školka pro Aničku, splátka za auto… A teď ještě dovolená u moře s lidmi, kteří mě berou jako samozřejmost. Petr přišel za mnou a položil mi ruku na rameno.

„Lucko… Já vím, že to není jednoduché. Ale vždyť je to jen týden.“

„Petře,“ otočila jsem se k němu s očima plnýma slz. „Já už nemůžu být ta hodná snacha, co všechno zaplatí a všechno vydrží.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „Tak tam nepojedeme.“

„A co jim řekneš?“

„Že jsme unavení. Že potřebujeme být chvíli sami.“

Cítila jsem úlevu i strach zároveň. Co když mě budou nenávidět? Co když Petr bude litovat? Co když přijdu o rodinu?

Druhý den ráno volala teta Milada.

„Lucko! Tak co? Už máš sbaleno? Já už mám nachystané řízky na cestu!“

„Milado… letos nepojedeme.“

Ticho na druhém konci bylo horší než křik.

„A proč jako?“

„Potřebujeme být chvíli sami. Je toho na nás moc.“

„No to je pěkný! Tak my se tu snažíme držet rodinu pohromadě a vy na nás kašlete! To by si tvoje maminka nikdy nedovolila!“

Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Petr byl zamlklý. Anička se ptala: „Mami, proč nejedeme k moři?“

„Protože někdy je lepší být doma,“ odpověděla jsem tiše.

Večer jsme seděli na balkoně s hrníčkem čaje místo vína u moře. Petr mě vzal za ruku.

„Udělali jsme dobře?“ zeptal se.

Nevím. Možná jsme přišli o dovolenou u moře. Možná jsme přišli o kus rodiny. Ale možná jsme konečně začali chránit sami sebe.

Co myslíte vy? Má smysl obětovat vlastní klid kvůli rodině? Nebo je někdy lepší říct dost?