„Mysli na vnoučata, mami“ – Když rodina znamená boj o domov

„Mysli na vnoučata, mami,“ zašeptala mi Eva, když jsme zůstaly samy v kuchyni. Její oči byly tvrdé, hlas tichý, ale naléhavý. V obýváku se ozýval smích mého syna Tomáše a dvou vnoučat, kteří si hráli s vláčky. Ještě před chvílí jsme všichni seděli u stolu, talíře od svíčkové zůstaly nedojedené, ale v tuhle chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil.

Věděla jsem přesně, co tím myslí. Už několik měsíců jsem cítila napětí. Eva byla poslední dobou odtažitá, Tomáš se mi vyhýbal pohledem a vnoučata měly povolený přístup jen pod jejím dozorem. Přesto jsem si namlouvala, že je to jen únava, že mají starosti. Ale teď jsem pochopila – jde o můj byt. O ten třípokojový byt na Vinohradech, kde jsem s manželem vychovala Tomáše a kde jsem po jeho smrti zůstala sama.

„Mami, přece nechceš, aby děti vyrůstaly v tom malém paneláku na Černém Mostě,“ pokračovala Eva tiše, ale neústupně. „Tady by měly prostor, školu za rohem, parky…“

„A co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Kam bych šla?“

Eva se usmála tím svým úsměvem, který nikdy nedosáhl očí. „Můžeš jít do menšího bytu. Nebo do domova pro seniory. Vždyť bys tam měla společnost.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Že když už člověk nemá nikoho jiného, může se spolehnout na vlastní krev. Ale teď jsem stála tváří v tvář ženě, která byla ochotná mě vystěhovat z mého domova.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak Tomáš jako malý běhal po chodbě s autíčky, jak jsme s manželem sedávali na balkoně a pili kávu. Ten byt byl můj život. A teď mi ho chtěli vzít.

Další dny byly plné napětí. Tomáš se mnou mluvil jen o počasí nebo o tom, co je nového ve škole. Eva byla chladná a vnoučata mi začala říkat „paní babičko“, ne „babičko“, jak byli zvyklí. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Jednoho večera přišel Tomáš za mnou do kuchyně. „Mami,“ začal opatrně, „Eva má pravdu. Bylo by to pro všechny lepší. My bychom měli větší byt a ty bys měla klid.“

„A co když nechci klid? Co když chci být doma?“ zeptala jsem se tiše.

Tomáš se na mě podíval a poprvé jsem v jeho očích viděla něco jako lítost. „Já vím, že je to těžké. Ale my potřebujeme víc prostoru. A ty už tu stejně většinu času jen sedíš sama.“

Ta slova mě bodla do srdce. Ano, byla jsem často sama – ale to neznamenalo, že jsem nepotřebovala domov.

Začala jsem přemýšlet o tom, co mám dělat. Měla jsem kamarádku Hanu, která bydlela ve stejném domě. Jednoho dne jsem jí všechno řekla u kávy v její kuchyni.

„To si nesmíš nechat líbit,“ řekla rázně Hana. „Je to tvůj byt! Ty jsi ho platila, ty jsi ho opravovala! Proč bys měla odejít?“

Ale já věděla, že tlak bude sílit. Eva začala posílat inzeráty na menší byty a domovy pro seniory. Tomáš mi nosil brožurky s úsměvem na rtech a říkal: „Podívej se na to, mami, třeba by se ti tam líbilo.“

Jednou večer přišla Eva za mnou do pokoje a posadila se naproti mně.

„Mysli na vnoučata,“ zopakovala znovu.

„A kdo myslí na mě?“ zeptala jsem se zlomeně.

„Ty už jsi svůj život prožila,“ odpověděla bez mrknutí oka.

V tu chvíli jsem věděla, že musím bojovat. Zašla jsem za právníkem – starým známým mého manžela – a zjistila si všechno o převodu bytu i o svých právech. Byt byl psaný jen na mě a nikdo mě nemohl donutit k převodu ani k vystěhování.

Když jsem to oznámila Tomášovi a Evě, vypukla bouře.

„To nám chceš zničit život?“ křičela Eva.

Tomáš stál stranou a mlčel.

„Chci jen žít ve svém domově,“ odpověděla jsem pevně.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Vnoučata ke mně přestala chodit úplně. Tomáš mi volal jen zřídka a Eva mě ignorovala úplně.

Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila úlevu – nenechala jsem si vzít to poslední, co mi zbylo po manželovi a po všech těch letech práce.

Někdy večer sedím sama na balkoně a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo bych měla ustoupit kvůli rodině? Co je vlastně důležitější – domov nebo klid v rodině? Co byste udělali vy?