Vím, že nejsem dokonalá, ale ani ty nejsi tím, o čem jsem snila: Příběh rozpadu jednoho manželství

„Proč jsi zase přišel pozdě?“ vyštěkla jsem na Petra hned ve dveřích, aniž bych mu dala šanci sundat si boty. V ruce jsem svírala hrnek s vlažným čajem, který jsem už po třetí ohřívala v mikrovlnce. V kuchyni voněla večeře, kterou už nikdo neocení. Petr se na mě podíval unavenýma očima, v nichž se mísila lítost s rezignací. „Měl jsem poradu, Aleno. Nemohl jsem odejít dřív.“ Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý, ale já už jsem byla příliš unavená na to, abych mu věřila.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není poprvé. Ani podruhé. Je to rutina. Každý den čekám, každý den doufám a každý den se znovu zklamu. Když jsme se před deseti lety brali na radnici v Plzni, byla jsem přesvědčená, že jsme si souzeni. Petr byl tehdy vtipný, pozorný a sliboval mi svět. Já jsem byla mladá, naivní a věřila jsem, že láska překoná všechno. Jenže teď stojím v kuchyni panelákového bytu na Lochotíně a cítím se sama jako nikdy předtím.

„Víš co? Nech to být,“ řekla jsem nakonec a odešla do ložnice. Slyšela jsem, jak Petr tiše zaklapl dveře od lednice a pustil si televizi. Mezi námi se rozprostřelo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Naše dcera Tereza seděla u stolu a dělala úkoly. „Mami, proč jste zase na sebe křičeli?“ zeptala se tiše. Srdce mi sevřela vina. „To nic, zlatíčko. Jen jsme byli oba unavení.“ Lhala jsem jí do očí a ona mi to věřila – aspoň prozatím.

Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela o tom, kde se to všechno pokazilo. Byli jsme mladí a plní snů. Chtěli jsme cestovat, mít dvě děti, dům se zahradou někde u Rokycan. Místo toho máme hypotéku na byt, jedenáctiletou dceru a pocit, že jsme každý den o něco dál od sebe.

Petr začal být odtažitý už před pár lety. Práce v IT firmě ho pohltila natolik, že domů chodil jen spát. Já jsem zůstala na mateřské déle než jsem chtěla – Tereza byla často nemocná a školka ji nechtěla přijmout kvůli alergii. Když jsem se konečně vrátila do práce jako učitelka češtiny na základce, byla jsem vyčerpaná a frustrovaná. Petr mi nikdy neřekl, že je na mě pyšný nebo že mě obdivuje za to, jak všechno zvládám. Naopak – měl pocit, že doma nic nedělám a že jeho práce je důležitější.

Jednou večer jsme seděli u stolu s jeho rodiči. Jeho matka mi vyčítavě řekla: „Aleno, měla bys být ráda, že máš tak pracovitého muže. Dneska je těžké najít někoho spolehlivého.“ Petr mlčel a já měla chuť křičet. Nikdo neviděl moje slzy ani únavu.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – neumytému nádobí, zapomenutým nákupům, nevyzvednuté Tereze ze školy. Každý konflikt byl jako další hřebík do rakve našeho vztahu. Přestali jsme spolu spát. Přestali jsme spolu mluvit o čemkoli jiném než o povinnostech.

Jednoho dne jsem našla v jeho mobilu zprávy od kolegyně Jany. Nebylo tam nic vyloženě nevhodného, ale četli si o věcech, které mi Petr nikdy neřekl – o snech, o strachu ze stárnutí, o tom, jak ho práce ničí. Byla jsem vzteky bez sebe. „Proč jí říkáš věci, které mně neřekneš?“ vyjela jsem na něj večer v kuchyni.

Petr se na mě podíval s výrazem člověka zahnaného do kouta. „Protože ty mě neposloucháš! Vždycky máš připravenou odpověď nebo radu! Já už nevím, jak s tebou mluvit!“ Jeho slova mě zasáhla jako facka.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ne kvůli Petrovi – kvůli sobě. Potřebovala jsem pochopit, proč mám pocit, že selhávám jako žena i matka. Psycholožka mi řekla: „Aleno, nemůžete nést odpovědnost za štěstí celé rodiny sama.“ Ale já jsem to tak cítila.

Jednoho dne přišla Tereza domů s poznámkou ze školy – prý je poslední dobou smutná a uzavřená. V tu chvíli mi došlo, že naše hádky ničí nejen nás dva, ale hlavně ji.

Začali jsme s Petrem chodit na manželskou terapii. První hodina byla katastrofa – oba jsme jen obviňovali toho druhého. Ale postupně jsme začali chápat, že jsme oba zranění a zklamaní z toho, jak naše sny narazily na realitu.

Po roce terapie jsme si přiznali pravdu: už nejsme partneři, jen spolubydlící s dítětem. Rozhodli jsme se rozvést.

Bylo to těžké rozhodnutí – hlavně kvůli Tereze a kvůli tomu všemu času a energii, které jsme do vztahu investovali. Ale najednou jsem cítila úlevu. Přestala jsem čekat na něco, co nikdy nepřijde.

Dnes žiju sama s Terezou v menším bytě na Slovanech. Petr ji vídá každý druhý víkend a máme mezi sebou klidný vztah – možná poprvé po letech opravdu upřímný.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych tehdy měla odvahu odejít dřív? A kolik žen kolem mě žije stejný příběh – ve stínu svých nenaplněných snů? Co byste udělali vy na mém místě?