Čerstvě uvařené srdce: Příběh o oběti, lásce a hranicích

„Zoro, kde je snídaně? Víš, že nemůžu jíst včerejší rohlíky!“ ozval se Davidův hlas z ložnice, ještě než jsem stihla rozlepit oči. Bylo půl páté ráno a venku tma jako v pytli. Vstala jsem, aniž bych si dovolila naříkat. Už deset let to dělám. Deset let vařím každý den všechno znovu, protože David nesní nic, co není čerstvé. Ani polévku, ani maso, ani obyčejnou pomazánku. Když jsem kdysi řekla mamince, že mi to přijde přehnané, jen pokrčila rameny: „Zoro, když ho miluješ, musíš se přizpůsobit.“

Ale kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním? Kde končí péče a začíná ztráta sama sebe?

„Zase jsi usmažila vajíčka moc do hněda,“ zabručel David, když jsem mu položila talíř na stůl. „Víš, že mám rád jen lehce.“ Mlčky jsem si sedla naproti němu a sledovala, jak si prohlíží jídlo jako inspektor hygieny. V hlavě mi běžely vzpomínky na dobu, kdy jsme spolu začínali. Tehdy mi nosil kytky z tržnice a smáli jsme se nad instantními nudlemi. Teď se směje málokdy. A já už vůbec.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o dovolených a já přemýšlela, co dnes večer uvařím. „Zoro, pojď s námi na víno,“ zvala mě kolegyně Jana. „Nemůžu,“ omluvila jsem se už po sté. „Musím domů vařit.“

Když jsem dorazila domů, David seděl u televize a čekal. „Co bude k večeři?“ zeptal se bez pozdravu. „Kuře na paprice,“ odpověděla jsem tiše. „Doufám, že nebude suché jako minule.“

Někdy mám pocit, že vařím nejen jídlo, ale i sama sebe – pomalu se dusím ve vlastní šťávě. Když jsem jednou zapomněla koupit čerstvou zeleninu, David mi to vyčetl celý večer. „Jak si můžeš dovolit na mě zapomenout?“ křičel. „Co bys dělala bezemě?“

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na svoje ruce – popraskané od mytí nádobí, unavené od krájení cibule. V tu chvíli přišla dcera Klára. „Mami, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptala se tiše. Zaskočilo mě to. „Nejsem smutná,“ zalhala jsem. Ale v očích mě pálily slzy.

Začala jsem si psát deník. Každý večer pár řádků o tom, jak se cítím. Bylo to jako šeptat do prázdna, ale aspoň někdo – papír – mě poslouchal.

Jednoho dne přišla maminka na návštěvu. Seděla u stolu a pozorovala mě, jak pobíhám mezi sporákem a lednicí. „Zoro,“ řekla najednou vážně, „kdy sis naposledy udělala radost?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Večer jsem si sedla k oknu a dívala se na světla města. V hlavě mi zněla mamčina slova. Kdy naposledy jsem byla šťastná? Kdy naposledy jsem něco udělala jen pro sebe?

Další ráno jsem vstala dřív než obvykle. Místo vaření jsem si oblékla běžecké boty a vyběhla ven do chladného vzduchu. Běžela jsem parkem a poprvé po letech cítila, že dýchám.

Když jsem se vrátila domů, David byl rozzuřený. „Kde jsi byla? Nemám snídani!“ křičel. „Potřebuju tě tady!“

„Potřebuju být taky někdy sama sebou,“ odpověděla jsem poprvé v životě nahlas.

V ten den se něco změnilo. Začala jsem si víc všímat svých potřeb. Občas jsem koupila hotové jídlo nebo objednala pizzu – a svět se nezbořil.

David byl nejdřív vzteklý, ale pak začal mlčet. Klára mi jednou řekla: „Mami, jsi jiná. Jsi víc usměvavá.“

Není to jednoduché – každý den bojuju s pocitem viny i strachu z konfliktu. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju i pro sebe.

Možná je láska i o tom říct dost a najít odvahu postavit se za sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žen zapomíná na své sny kvůli druhým? Kde je ta hranice mezi péčí a sebeobětováním? Co byste udělali vy?