Stíny za zavřenými dveřmi: Pravda, která bolí víc než nevěra

Telefon byl vytišený, ale stejně jsem ho slyšela. Vibrace na kuchyňské lince zněly jako výstřel. Piotr byl právě ve sprše, voda hučela a já stála v kuchyni s nožem v ruce, krájela jsem cibuli na guláš. Neznámé číslo. Něco ve mně se sevřelo. Proč by mu někdo volal v sobotu večer, když je doma? Proč nevolá mně?

Nevím, co mě to popadlo. Možná podezření, možná strach. Možná už týdny cítím, že se něco děje. Zvedla jsem to. V telefonu bylo ticho, pak ženský hlas: „Prosím, řekněte mu, že Tomášek byl dneska moc statečný u zubaře. A že…“ Hlas se zlomil a pak už jen ticho.

Stála jsem tam, s telefonem v ruce, cibule mi pálila v očích a já nevěděla, jestli brečím kvůli ní nebo kvůli tomu hlasu. Tomášek? Kdo je Tomášek? Proč by měl Piotr vědět, že byl u zubaře?

Piotr vyšel ze sprchy, utíral si vlasy ručníkem a usmíval se na mě. „Co bude k večeři?“ zeptal se bezstarostně. Podívala jsem se na něj a poprvé za těch patnáct let jsem měla pocit, že ho vůbec neznám.

„Volala ti nějaká žena,“ řekla jsem tiše. „Říkala, že Tomášek byl dneska statečný u zubaře.“

Piotr ztuhl. Ručník mu spadl z ruky na podlahu. „To… asi omyl,“ zamumlal a začal si rychle oblékat tričko.

„Opravdu?“ zeptala jsem se a dívala se mu do očí. „Kdo je Tomášek?“

Piotr se mi nedokázal podívat do očí. „To nic není,“ řekl a odešel do ložnice.

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Má milenku? Má dítě? Proč mi nic neřekl? Vzpomněla jsem si na všechny ty jeho služební cesty do Brna, na ty večery, kdy přišel pozdě domů a tvrdil, že měl poradu.

Ráno jsem našla jeho telefon na stole. Heslo jsem znala – naše výročí svatby. Projela jsem zprávy i volání. Nic podezřelého. Ale pak jsem našla složku s fotkami, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Otevřela jsem ji a srdce mi poskočilo. Fotky malého kluka – možná pětiletého – s Piotrem v parku, na hřišti, u zubaře… A mezi nimi i fotka ženy, která mi byla povědomá. Byla to ta samá žena, kterou jsem jednou zahlédla v obchodě s Piotrem – tehdy mi tvrdil, že je to kolegyně.

Když Piotr přišel do kuchyně, držela jsem telefon v ruce a ukázala mu fotky. „Chci pravdu,“ řekla jsem.

Sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Je to můj syn,“ řekl tiše. „S Janou jsme spolu byli před lety… Nechtěl jsem ti ublížit. Nevěděl jsem, jak ti to říct.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme spolu budovali – náš dům v Modřanech, naše dvě děti, společné dovolené na Šumavě – všechno najednou ztratilo smysl.

„A co teď?“ zeptala jsem se zlomeně.

Piotr mlčel. „Nevím,“ zašeptal.

Dny plynuly v mlze. Děti si všimly, že je něco špatně. Naše dcera Anička se mě ptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Nemohla jsem jí odpovědět.

Jednou večer přišla Jana osobně. Stála ve dveřích s Tomáškem za ruku. Kluk měl Piotrovy oči. „Promiňte,“ řekla Jana tiše. „Nechtěla jsem vám ublížit.“

Chtěla jsem na ni křičet, vyhodit ji z domu, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na toho malého kluka. Co on za to může? On je taky obětí lží dospělých.

Začaly týdny hádek a ticha. Piotr chtěl být součástí Tomáškova života, ale zároveň nechtěl přijít o nás. Já nevěděla, jestli mu to dokážu odpustit.

Moje máma mi řekla: „Každý dělá chyby, ale některé chyby nejdou vzít zpátky.“ Táta jen mlčky přikývl a pohladil mě po vlasech.

Jednoho dne jsem šla s Aničkou do parku a potkala tam Janu s Tomáškem. Děti si začaly hrát spolu a já najednou cítila zvláštní klid. Možná je čas přestat bojovat a začít hledat cestu dál.

Doma večer Piotr seděl u stolu a díval se do prázdna.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím,“ odpověděl upřímně.

A já taky nevím. Ale vím jedno – pravda bolí víc než lež, ale možná je to jediná cesta ke svobodě.

Někdy si říkám: Je lepší žít ve sladké nevědomosti nebo čelit pravdě, i když nás roztrhá na kusy? Co byste udělali vy?