Když pravda bodne jako nůž: Příběh jedné úterní zrady

„Paní, já se už půl roku scházím s vaším manželem.“

Ta věta mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála jsem na rohu Vinohradské a Korunní, v ruce igelitky s bramborami a koprem, a snažila se pochopit, co se právě stalo. Bylo úterý, tramvaje zvonily, lidé spěchali kolem a já měla pocit, že se svět na okamžik zastavil. Ta žena stála příliš blízko. Byla mladší než já, měla na sobě drahý kabát a voněla parfémem, který jsem znala jen z reklam. Její oči byly klidné, skoro lítostivé.

„Cože?“ vydechla jsem a cítila, jak mi brní ruce od těžkých tašek i od šoku.

„Nechtěla jsem vám ublížit,“ pokračovala tiše, „ale už to dál nevydržím. On vám to neřekne.“

Zírala jsem na ni, jako by byla přízrak. V hlavě mi běžely obrazy posledních měsíců: pozdní návraty mého muže Pavla, jeho unavené úsměvy, výmluvy o práci a služebních cestách do Brna. Vždycky jsem mu věřila. Byli jsme spolu dvacet let. Máme dvě děti – Aničku na gymnáziu a malého Tomáška ve školce.

„Proč mi to říkáte?“ zeptala jsem se nakonec chraplavě.

„Protože už to nezvládám. On slíbil, že to ukončí, ale pořád vás nechává v nevědomosti.“

Chtěla jsem něco říct, ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Žena se otočila a rychle odešla. Zůstala jsem stát na chodníku jako solný sloup. Lidé mě míjeli, někdo do mě vrazil loktem, ale já byla mimo realitu.

Doma jsem položila tašky na kuchyňský stůl a sedla si. Slyšela jsem tikot hodin a tlumené hlasy sousedů za zdí. Hlavou mi běžely otázky: Kdo je ta žena? Jak dlouho to trvá? Co všechno mi Pavel lhal?

Když přišel domů, byl unavený jako vždycky. „Ahoj, co máme k večeři?“ zeptal se bezstarostně.

„Pavle…“ začala jsem a hlas se mi zlomil. „Musíme si promluvit.“

Zvedl oči od telefonu a poprvé po dlouhé době se na mě opravdu podíval. „Co se děje?“

„Dneska mě na ulici zastavila nějaká žena. Řekla mi… že s tebou půl roku spí.“

Chvíli bylo ticho. Pak Pavel sklopil hlavu. „Jana…“

„Takže je to pravda?“

Mlčel. To ticho bylo horší než jakákoli slova.

„Proč?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co jsme ti udělali? Máme děti…“

Pavel si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já nevím… prostě to nějak… začalo. Cítil jsem se… prázdný. V práci je to peklo, doma pořád jen starosti… Jana byla jiná, poslouchala mě.“

„A já tě neposlouchám?“ vykřikla jsem. „Dvacet let ti peru ponožky, vařím večeře, starám se o děti! A ty si najdeš milenku, protože tě někdo poslouchá?“

Pavel mlčel. V očích měl slzy.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Děti byly u babičky, takže jsme měli čas jen pro sebe – ironie osudu. Já seděla v obýváku a zírala do tmy. Hlavou mi běžely vzpomínky: naše první rande v kině Světozor, svatba na radnici v Dejvicích, první společný byt na Jižním Městě.

Druhý den ráno jsem Pavlovi řekla, že potřebuju čas. Odešel do práce beze slova.

Celý týden jsem žila jako ve snu. Chodila jsem do práce do knihovny na Letné, usmívala se na čtenáře a doma předstírala před dětmi, že je všechno v pořádku. Ale uvnitř mě něco umíralo.

Jednou večer přišla Anička domů dřív a našla mě plačící v kuchyni.

„Mami, co se děje?“ ptala se vyděšeně.

„Nic… jen jsem unavená.“

Ale ona nebyla hloupá. „Je to kvůli tátovi?“

Podívala jsem se na ni a poprvé jí řekla pravdu. Objala mě a brečely jsme spolu.

Pavel mi psal zprávy: „Promiň.“ „Miluju tě.“ „Nechci o tebe přijít.“ Ale já nevěděla, co dál.

Jednoho dne jsem šla za Janou – našla jsem ji podle jména v Pavlově mobilu. Sešly jsme se v kavárně na Národní třídě.

„Proč jste to udělala?“ zeptala jsem se jí přímo.

Jana sklopila oči. „Já ho miluju… ale věděla jsem, že nikdy neopustí rodinu. Nechtěla jsem vám ublížit.“

„Ale ublížila jste nám všem,“ řekla jsem tiše.

Když jsem odcházela z kavárny, cítila jsem zvláštní klid. Věděla jsem, že musím udělat rozhodnutí – kvůli sobě i dětem.

Večer jsem Pavlovi řekla: „Chci rozvod.“

Rozplakal se jako malý kluk. Prosil mě o druhou šanci, sliboval změnu. Ale já už nemohla dál žít ve lži.

Teď je to půl roku od toho dne na ulici. S dětmi jsme se přestěhovali do menšího bytu v Holešovicích. Není to lehké – peněz je málo, Anička má problémy ve škole a Tomášek pořád nechápe, proč táta nebydlí s námi.

Ale cítím svobodu a sílu, kterou jsem dřív neznala.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Proč lidé lžou těm, které nejvíc milují? A dá se vůbec po takové zradě ještě někdy někomu věřit?