Když přišel účet za svatbu: Láska na zkoušce

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem držela v ruce fakturu od svatební agentury. Čísla na papíře se mi rozmazávala před očima a v hlavě mi bušilo. „Vždyť jste mi slíbili, že to zaplatíte! Vždyť jste říkali, že je to tradice!“

Maminka se na mě dívala provinile, oči sklopené k zemi. Táta stál opodál, ruce zkřížené na prsou, a mlčel. „Lucinko, situace se změnila,“ začala opatrně mamka. „Táta přišel o práci a já mám teď jen poloviční úvazek. Prostě to nezvládneme.“

Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždyť jsme s Petrem plánovali svatbu skoro rok! Všechno mělo být dokonalé – hostina v zámeckém parku v Průhonicích, živá kapela, bílé šaty, které jsem si vysnila už jako malá holka. A teď? Teď jsem měla v ruce účet na dvě stě tisíc korun a rodiče, kteří mi najednou nemohli pomoct.

„A co mám teda dělat?“ vyjela jsem zoufale. „Mám to všechno zrušit? Mám říct Petrovi, že na to nemáme?“

Táta se konečně ozval: „Možná byste mohli udělat menší svatbu. Jen rodina, žádné velké oslavy.“

„To není fér!“ vykřikla jsem. „Vždyť jste mi to slíbili! Celý život jste mi říkali, že až se vdám, bude to nejkrásnější den mého života!“

Slzy mi stékaly po tvářích a v tu chvíli jsem nenáviděla celý svět. Utekla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Mobil mi vibroval v kapse – Petr.

„Ahoj lásko, jak to dopadlo?“ ozval se jeho hlas do ticha.

„Špatně,“ vzlykla jsem. „Rodiče nemají peníze. Nemůžou nám pomoct.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „To zvládneme sami. Nějak to vymyslíme.“

Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Petr pracoval jako učitel na základce a já byla čerstvě po škole, nastoupila jsem do první práce v malé reklamce. Na účtu jsme měli sotva pár desítek tisíc.

Další dny byly plné hádek a napětí. Mamka se mi snažila vysvětlit, že je jí to líto, ale já ji nechtěla poslouchat. Táta byl pořád mrzutý a doma bylo dusno. Petr navrhoval kompromisy – menší svatbu, levnější šaty, místo zámeckého parku jen obřad na radnici a malou oslavu v restauraci.

Jednou večer jsem seděla s Petrem u něj doma na Žižkově a probírali jsme možnosti.

„Lucie, fakt na tom záleží? Na těch šatech, na tom zámku? Není důležitější, že budeme spolu?“

„Já nevím,“ přiznala jsem tiše. „Celý život jsem si představovala pohádkovou svatbu. A teď mám pocit, že mi někdo vzal všechny sny.“

Petr mě objal a já cítila jeho teplo i nejistotu. „Možná je čas začít žít vlastní život, ne ten podle představ rodičů nebo tradic.“

Ale já nedokázala jen tak pustit představy o dokonalosti. Každý den jsem sledovala Instagramy kamarádek – jedna měla svatbu na zámku v Hluboké, druhá v luxusním hotelu v Karlových Varech. Všude samé fotky štěstí a dokonalosti.

Jednoho dne přišla babička na návštěvu. Seděla u stolu s hrníčkem čaje a pozorovala mě.

„Víš, Lucinko,“ začala tiše, „já měla svatbu v roce 1968. Byly jsme tři nevěsty v jedněch šatech, půjčených od sousedky. Hostina byla v obýváku a jedli jsme bramborový salát s řízkem. Ale byla to nejšťastnější chvíle mého života.“

Podívala jsem se na ni a poprvé pocítila stud za své nároky.

Další dny jsem přemýšlela o tom, co je vlastně důležité. S Petrem jsme nakonec uspořádali malou svatbu na radnici s nejbližší rodinou a pár přáteli. Šaty jsem si půjčila od kamarádky a místo drahé hostiny jsme šli do malé pizzerie na Vinohradech.

Bylo to jiné, než jsem si vysnila – ale bylo to naše. Rodiče nakonec přišli a táta mi poprvé po dlouhé době řekl: „Promiň, Lucinko. Udělali jsme chybu, že jsme ti slibovali něco, co jsme nemohli splnit.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Dnes už vím, že láska není o penězích ani o dokonalých fotkách na sociálních sítích. Je o lidech kolem nás a o tom, co spolu zvládneme.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kdybychom měli peníze a všechno bylo podle plánu – byla bych opravdu šťastnější? Nebo je štěstí někde úplně jinde?