Jedno foto, tisíc slz: Jak jsem zjistila, že mě Petr roky podváděl

„To snad není možné…“ šeptla jsem sama pro sebe a prsty mi ztuhly na displeji mobilu. Jana mi právě poslala fotku z dovolené v Chorvatsku. „Podívej, nepoznáváš ho náhodou?“ napsala s tím svým typickým smajlíkem. Na první pohled obyčejné selfie – dvě ženy v plavkách, moře v pozadí, západ slunce. Ale mezi nimi stál muž v tmavé bundě, zachycený z profilu. Ta bunda… Přesně takovou má Petr. Stejný střih, stejný zip, dokonce i ta malá odřenina na rukávu.

Srdce mi bušilo až v krku. V hlavě mi vířily myšlenky: To není možné. Petr přece říkal, že jede na služební cestu do Brna. Vždycky byl tak přesvědčivý. Ale proč by někdo jiný měl stejnou bundu? A proč by Jana posílala tuhle fotku právě mně?

Zavolala jsem Janě. „Jano, kdo je ten chlap mezi vámi?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její váhavý hlas: „To je… no… nějaký Martin, prý z Prahy. Seznámila nás Lucka.“

„Můžeš mi poslat ještě nějakou fotku?“ vyhrkla jsem.

Za pár minut mi přišlo dalších pět fotek. Na jedné byl ten muž otočený víc čelem – a já už neměla pochybnosti. To byl Petr. Můj Petr. Můj manžel, se kterým jsem byla patnáct let, se kterým máme dvě děti a hypotéku na byt v Modřanech.

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy se vracel pozdě domů, všechny ty služební cesty a nečekané přesčasy. Najednou mi do sebe začaly zapadat střípky podezření, které jsem roky přehlížela: vůně cizího parfému na jeho košili, tajemné zprávy na WhatsAppu, které vždycky rychle mazal.

Ráno jsem seděla u kuchyňského stolu s hrnkem studené kávy a čekala, až Petr přijde domů. Děti už byly ve škole a já měla pocit, že se dusím.

Když vešel do dveří, usmál se na mě tím svým unaveným úsměvem. „Ahoj lásko, jak ses vyspala?“

„Kde jsi byl včera?“ zeptala jsem se přímo.

Zamrkal a na chvíli zaváhal. „V Brně… měl jsem poradu.“

Vytáhla jsem mobil a ukázala mu fotku. „Tohle je Brno?“

Petr zbledl. „To není tak, jak si myslíš…“

„Jak to tedy je? Kolik let mě podvádíš?“

Sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já… nevím, kde začít.“

„Tak začni pravdou!“ vykřikla jsem.

A pak to z něj začalo padat – nejdřív opatrně, pak už bez zábran. První románek měl prý už před osmi lety s kolegyní z práce. Pak další a další – vždycky když měl pocit, že doma není dost uznáván nebo že ho dusí rutina. Prý mě nikdy nepřestal milovat, ale potřeboval „dobrodružství“.

„A co děti? Co já? To ti nikdy nebylo líto?“

Mlčel. Jen seděl a díval se do stolu.

Ten den jsem ho vyhodila z bytu. Dětem jsem řekla, že tatínek musí na čas bydlet jinde kvůli práci. Nechtěla jsem jim hned bořit svět.

Začaly týdny plné hádek přes telefon, slz a nekonečných otázek od rodiny i přátel. Moje máma mi pořád dokola opakovala: „Všichni chlapi jsou stejní, hlavně kvůli dětem to vydrž.“ Ale já už nemohla. Každý pohled na Petra mě bodal do srdce.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do ložnice: „Mami, proč jsi pořád smutná? Udělala jsem něco špatně?“

Objala jsem ji a poprvé se rozplakala před ní. „Ne, zlatíčko, ty za nic nemůžeš.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila přiznat vlastní bolest a slabost. Přestala jsem předstírat před světem i před sebou samotnou.

Petr mi psal dlouhé e-maily o tom, jak lituje a jak by chtěl všechno vrátit zpátky. Ale já už věděla, že některé věci prostě nejdou slepit.

Jednoho dne mi zavolala Jana: „Promiň, kdybych věděla, že je to tvůj Petr… nikdy bych ti tu fotku neposlala.“

„Naopak,“ odpověděla jsem jí tiše. „Díky tobě aspoň vím pravdu.“

Začala jsem znovu žít – pomalu a bolestivě. Každý den byl boj s vlastními vzpomínkami i s nejistotou budoucnosti. Ale poprvé po letech jsem cítila svobodu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla Prahy pod sebou. Přemýšlím: Je lepší žít v nevědomosti a klamu, nebo čelit pravdě – i když bolí? Co byste udělali vy na mém místě?