Neviditelná manželka: Rozbitá oslava

„To snad nemyslíš vážně, Anno! Co jim mám říct? Že letos nebude žádná oslava? Že jsi prostě rozhodla, že to letos nebude?“ Petrovy oči byly rozšířené, hlas mu přeskakoval. Stál uprostřed kuchyně, kde jsem právě utírala ruce do utěrky, a jeho slova mě bodala jako jehly.

„Petře, já už to prostě nezvládám. Každý rok je to stejné – přijede tvoje máma, sestra, bratr s dětmi, všichni čekají, že budu běhat kolem nich, péct dorty, vařit večeře, uklízet po nich. Nikdo mi ani nepoděkuje. Jenom se usmívají a říkají, jak je to u nás hezké. Ale já už nechci být jen ta neviditelná služka.“

Petr si povzdechl a opřel se o linku. „Ale vždyť víš, jak je to pro mámu důležité. A děti se těší na dort. Nemůžeš to vydržet ještě jeden rok?“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Vždycky jsem byla ta hodná Anna. Ta, která nikdy neodmlouvá. Ta, která všechno zvládne. Ale letos jsem cítila, že už nemůžu dál.

Vzpomněla jsem si na loňský rok. Jak jsem do noci pekla tři druhy koláčů, jak jsem ráno vstávala v šest, abych stihla uklidit celý byt. Jak jsem pak seděla v koutě obýváku a pozorovala, jak se všichni smějí a povídají si – beze mě. Nikdo si nevšiml, že jsem tam celou dobu nebyla. Nikdo mi nepoděkoval.

Letos jsem chtěla něco jiného. Chtěla jsem jet s Petrem na výlet do Českého ráje, jen my dva. Chtěla jsem mu dát dárek – společný čas. Ale místo toho tu teď stojím a hádám se s ním o tom, jestli mám právo říct „dost“.

„Myslíš si, že to dělám schválně? Že mě baví být ta špatná?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mlčel. Věděla jsem, že je rozpolcený. Miluje svou rodinu – a mě taky. Ale nikdy nepochopil, jak moc mě tyhle oslavy vyčerpávají.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr odešel spát do obýváku. Já seděla v kuchyni a dívala se do tmy za oknem. Přemýšlela jsem o tom, kdy se ze mě stala jen ta „paní domu“. Kdy naposledy mi někdo řekl: „Děkuju.“

Druhý den ráno mi přišla zpráva od jeho sestry Jany: „Tak co chystáš letos za překvapení? Děti už se těší na tvůj borůvkový koláč!“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem napsala: „Letos žádná velká oslava nebude. Chceme být s Petrem sami.“

Odpověď přišla okamžitě: „To snad nemyslíš vážně! Vždyť je to tradice! Máma bude zklamaná.“

Zavřela jsem oči a cítila slzy v koutcích. Věděla jsem, že teď přijde bouře.

A taky přišla. Ještě ten den volala Petrova máma. „Anno, co se děje? Petr má přece narozeniny! Vždycky jsme byli spolu!“ Její hlas byl plný výčitek.

„Paní Nováková, já už to prostě nezvládám. Potřebuju si odpočinout,“ řekla jsem tiše.

„Ale vždyť jsi mladá! To je přece radost mít rodinu pohromadě!“

Radost? Pro koho? Pro mě to byla jen únava a pocit neviditelnosti.

Petr byl celý den zamlklý. Večer přišel do kuchyně a sedl si ke stolu.

„Víš… já chápu, že je toho na tebe moc,“ začal opatrně. „Ale proč jsi mi to neřekla dřív?“

Podívala jsem se na něj s bolestí v očích. „Říkala jsem ti to tolikrát… Ale vždycky jsi mi řekl, že to zvládnu.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak Petr vstal a odešel do ložnice.

Následující dny byly plné napětí. Jana mi přestala psát, jeho máma mi nevolala. Petr byl odtažitý.

V den jeho narozenin jsme byli doma sami. Uvařila jsem jeho oblíbené špagety a koupila láhev vína. Seděli jsme naproti sobě a mlčky jedli.

„Chybí ti to?“ zeptala jsem se najednou.

Petr pokrčil rameny. „Nevím… Možná ano. Ale možná jsme oba potřebovali změnu.“

Po večeři jsme šli na procházku kolem řeky. Bylo ticho, jen šumění vody a naše kroky ve tmě.

„Anno… promiň,“ řekl najednou Petr tiše. „Měl jsem tě víc poslouchat.“

Stiskla jsem mu ruku a rozplakala se.

Nevím, co bude dál. Možná mě Petrova rodina už nikdy nepřijme zpátky mezi sebe jako dřív. Možná budu navždy ta špatná snacha.

Ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Kolik ze sebe musíme obětovat pro očekávání druhých? A kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?