Dědictví, které roztrhlo naši rodinu: Příběh o lásce, zradě a odpuštění

„Tohle je podraz! Ty jsi věděla, že máma všechno odkázala tobě!“ křičela na mě sestra Jana, zatímco v obýváku ještě voněla káva, kterou jsme si před chvílí nalily. V ruce držela notářský zápis a její prsty se třásly vztekem. Já jen seděla na pohovce, neschopná slova. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo až v krku.

Nikdy jsem si nemyslela, že by naše rodina mohla skončit takhle. Vždyť jsme byly s Janou nerozlučné sestry, společně jsme zvládaly všechno – rozvod rodičů, máminu nemoc i její poslední týdny v nemocnici v Motole. Ale teď mezi námi stála zeď, kterou postavil jediný papír.

Máma zemřela před měsícem. Bylo jí jen šedesát tři. Rakovina ji vzala rychleji, než jsme čekaly. Poslední týdny jsem u ní byla každý den, střídala jsem se s Janou u její postele, četly jsme jí knížky a pouštěly její oblíbené písničky od Hany Hegerové. Když odešla, zůstalo po ní ticho a prázdnota, kterou nešlo ničím zaplnit.

A pak přišel ten dopis od notáře. Pozvánka na projednání dědictví. Nikdy jsem se o peníze nestarala – máma měla byt na Vinohradech, nějaké úspory a chatu v Orlických horách. Věděla jsem, že to není málo, ale nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být důležitější než naše rodina.

Notář nás přivítal v malé kanceláři na Smíchově. Byl to starší pán s laskavým pohledem, ale když začal číst máminu závěť, jeho hlas byl pevný a neúprosný. „Veškerý svůj majetek odkazuji své dceři Lence Novotné…“ Jana zbledla a já cítila, jak se mi podlamují kolena.

Po schůzce jsme šly mlčky vedle sebe až na tramvaj. Jana se na mě ani nepodívala. Doma mi pak přišla SMS: „Tohle ti nikdy neodpustím.“

Dny plynuly v mlze. Snažila jsem se Janě dovolat, psala jsem jí zprávy, ale neodpovídala. Táta – který s mámou nežil už dvacet let – mi volal a vyčítal mi, že jsem všechno zmanipulovala. „Vždyť jsi byla vždycky mámina holčička,“ řekl mi do telefonu s hořkostí v hlase.

Začali se ozývat i další příbuzní. Teta Alena mi psala dlouhé e-maily o tom, jak je nespravedlivé, že chata připadne jen mně, když tam Jana jezdila celé dětství. Bratranec Petr mi nabídl „férovou dohodu“, že by si byt rád odkoupil za „symbolickou cenu“. Najednou měl každý nějaký nárok.

Nejhorší ale bylo ticho mezi mnou a Janou. Chodila jsem kolem jejího domu na Žižkově a doufala, že ji zahlédnu aspoň z okna. Jednou jsem ji potkala v Albertu – otočila se ke mně zády a odešla bez jediného slova.

Začala jsem pochybovat o všem. Proč to máma udělala? Proč všechno odkázala mně? Vždyť Jana byla vždycky ta silnější, ta rozumnější. Já jsem byla ta mladší, která všechno pokazila – rozvodem prošla hůř než ona, nikdy jsem neměla pořádnou práci, pořád jsem něco hledala.

Jednu noc jsem nemohla spát a prohrabávala máminy staré dopisy. Našla jsem jeden, který mi napsala před dvěma lety:

„Leničko,

vím, že to bude těžké pochopit, ale věřím ti nejvíc ze všech. Vím, že se o všechno postaráš a nenecháš Janu na holičkách. Prosím tě – buď silná a spravedlivá.“

Rozbrečela jsem se. Máma mi věřila – ale zároveň mi nechala na bedrech břemeno rozhodnutí.

Další týden jsem pozvala Janu na kávu do kavárny Slavia. Přišla pozdě a seděla naproti mně s kamenným výrazem.

„Jano,“ začala jsem opatrně, „já nechci všechno pro sebe. Můžeme se domluvit…“

„Už je pozdě,“ přerušila mě ostře. „Všichni si myslí, že jsi to zařídila schválně.“

„To není pravda! Máma…“

„Máma už tu není,“ řekla tiše a v očích se jí zaleskly slzy.

Seděly jsme tam dlouho mlčky. Nakonec Jana vstala a odešla beze slova objetí.

Doma jsem seděla u stolu s listem papíru před sebou. Napsala jsem Janě dopis – ručně, jako to dělávala máma:

„Jano,

vím, že jsi zraněná a zklamaná. Já taky. Nechci přijít o sestru kvůli penězům nebo majetku. Prosím tě – pojďme to vyřešit spolu, jak by si to máma přála.“

Dopis jsem jí hodila do schránky. Dny plynuly bez odpovědi.

Jednou večer mi zazvonil telefon.

„Leni?“ ozvalo se tiše.

„Jano?“

„Můžeme si promluvit?“

Sešly jsme se u nás doma. Seděly jsme naproti sobě u kuchyňského stolu – stejně jako kdysi s mámou při nedělních obědech.

„Nevím, jestli ti někdy odpustím,“ řekla Jana upřímně. „Ale nechci přijít o sestru.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Nakonec jsme se dohodly – byt prodáme a peníze si rozdělíme napůl. Chatu necháme zatím společnou pro naše děti.

Dnes už vím, že dědictví není jen o penězích nebo domech. Je to hlavně o vztazích a odvaze říct pravdu – i když bolí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělala bych něco jinak? A stálo to všechno za tu bolest?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec rodina slepit zpátky po takové zradě?