Všechno pro švagra – závěť, která roztrhla naši rodinu

„To není možné! To přece nemůže být pravda!“ vykřikla jsem v obýváku plném příbuzných, když notář dočetl poslední řádky závěti mé tchyně. Všichni na mě upřeli pohledy – někteří soucitné, jiní pohoršené. Můj manžel Petr seděl vedle mě, bledý jako stěna, a jeho bratr Milan se tvářil, jako by právě vyhrál v loterii.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá zem. Všechno, co jsme s Petrem pro jeho mámu dělali – všechny ty víkendy strávené opravami na chalupě v Orlických horách, všechny návštěvy v nemocnici, když byla po operaci kyčle, všechny ty drobnosti, které jsme jí nosili, aby měla radost… To všechno bylo najednou úplně bezcenné. Tchyně odkázala celý svůj majetek Milanovi. Nám nezůstalo nic – ani chalupa, ani byt v Pardubicích, ani starožitný servis po babičce.

„Mami by to tak určitě nechtěla,“ zašeptal Petr zlomeným hlasem. Ale notář jen pokrčil rameny: „Závěť je platná. Paní Novotná byla při smyslech a rozhodla se takto.“

Cestou domů jsem mlčela. Petr řídil a já cítila, jak se mezi námi rozprostírá ticho husté jako mlha. Když jsme zaparkovali před naším panelákem na Dubině, konečně jsem to nevydržela: „Proč? Proč to udělala? Vždyť Milan za ní skoro nejezdil! Vždycky měl něco důležitějšího…“

Petr jen zavrtěl hlavou: „Nevím. Možná jsem jí někdy ublížil a ani o tom nevím.“

Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely vzpomínky – na to, jak jsme s tchyní pekly vánoční cukroví, jak mi jednou řekla, že jsem pro Petra ta pravá… Byla jsem si jistá, že mě měla ráda. Tak proč nás takhle odřízla?

Další dny byly jako zlý sen. Milan začal okamžitě jednat – volal nám kvůli klíčům od chalupy, chtěl vědět, kdy si vyklidíme věci z bytu po tchyni. „To je teď všechno moje,“ řekl mi do telefonu s ledovým klidem. „Ale neboj, když budete chtít přijet na chalupu, můžeme se domluvit.“

Cítila jsem vztek tak silný, že jsem se třásla. „To myslíš vážně? Po všem, co jsme tam udělali? Po tom všem…“ Nedokázala jsem větu dokončit.

Petr byl jiný – uzavřel se do sebe a snažil se tvářit, že ho to tolik nebolí. Ale já ho znala. Každý večer seděl u televize a díval se do prázdna. Přestal volat svým sestřenicím i starým kamarádům z dětství. Když jsem se ho ptala, jestli nechce jít za Milanem a promluvit si s ním jako bratr s bratrem, jen mávl rukou: „Nemá to cenu.“

Začali jsme se hádat. Já mu vyčítala jeho pasivitu, on mi zase říkal, že dělám zbytečné scény a že bych měla být ráda za to, co máme. Ale já cítila jen prázdnotu a křivdu. Nešlo mi o peníze – šlo mi o princip. O to, že nás někdo vymazal z rodinné historie.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Najednou přišla naše dcera Anička: „Mami, proč jsi smutná?“ Podívala jsem se na ni a nevěděla, co říct. Jak jí mám vysvětlit, že někdy jsou rodinné vztahy složitější než matematika ve škole?

Začala jsem se ptát sama sebe: Co když je chyba ve mně? Co když jsem byla na tchyni moc tvrdá? Možná jsem jí někdy něco řekla a ona si to vzala k srdci… Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsme jí pomáhali a ona byla vděčná.

Jednoho dne mi zavolala sestřenice Petra: „Slyšela jsem o té závěti… Je mi to líto. Ale víš co? Tvoje tchyně byla vždycky trochu zvláštní. Možná měla s Milanem nějaké tajemství.“

Začala jsem pátrat – ptala jsem se sousedů v Pardubicích, jestli neviděli Milana častěji než následující roky. Nikdo si nevzpomínal. Naopak – všichni říkali, že jsme tam byli pořád my.

Jednou večer přišel Milan k nám domů. Přinesl láhev vína a tvářil se smířlivě: „Hele… Já vím, že je to blbý. Ale máma si to tak přála. Prý jsi jí jednou řekla něco o tom, že by měla být víc vděčná za to, co má.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na ten rozhovor – bylo to po jedné hádce o penězích na opravu střechy na chalupě. Byla jsem unavená a podrážděná… Možná jsem opravdu řekla něco nehezkého.

Ale opravdu by kvůli jedné větě odřízla vlastního syna? Nebo v tom bylo něco víc? Milan se tvářil upřímně – ale já mu nevěřila.

Od té doby je naše rodina rozdělená. Petr už s Milanem skoro nemluví. Já se snažím udržet aspoň nějaký kontakt kvůli Aničce – nechci, aby přišla o bratrance a sestřenice.

Ale pořád mě to bolí. Každý den přemýšlím: Mám právo být naštvaná? Nebo bych měla být vděčná za to, co máme? Je křivda opravdu tak silná, že dokáže rozbít rodinu?

Možná nejsem dokonalá snacha ani manželka… Ale jedno vím jistě: tahle závěť změnila všechno.

Co byste dělali vy na mém místě? Má člověk právo bojovat za spravedlnost i za cenu rodinného rozkolu?