Moje rodina mě dusí: Jak jsme s Andreou řekli dost!

„Martine, už zase volá tvoje máma. Prý jestli bychom jí mohli půjčit na ten nový kotel, protože prý máme teď přece dost peněz,“ slyším Andreu z kuchyně, zatímco se snažím soustředit na práci. V tu chvíli mi v hlavě zabzučí tisíc myšlenek. Zase. Zase ta samá písnička. Od té doby, co jsme si s Andreou koupili malý domek u Berouna, se naše rodina změnila v neukojitelný roj supů.

„Řekni jí, že teď to nejde. Musíme splácet hypotéku,“ odpovím unaveně, ale vím, že to stejně nebude stačit. Máma to nikdy nepochopí. Pro ni jsme teď boháči, kteří mají povinnost pomáhat všem kolem. A není sama – sestra Lucie si k nám chodí pravidelně pro jídlo, bratr Petr si půjčuje auto, táta si u nás nechává opravovat věci, protože „když už máte ten dům, tak ať to k něčemu je“.

Sedím u stolu a dívám se na Andreinu tvář. Je unavená, oči má zarudlé od pláče. Včera jsme se kvůli tomu zase pohádali. „Proč jim prostě neřekneš pravdu? Že už toho máme dost?“ vyčítala mi. Jenže já jsem vyrostl v rodině, kde se problémy zametaly pod koberec a kde bylo povinností držet při sobě – i když to znamenalo obětovat vlastní štěstí.

Jednoho večera, když už jsem to nevydržel, jsem seděl s Andreou na terase a pozorovali jsme západ slunce nad lesem. „Víš, Martine, já už takhle dál nemůžu. Jsem pořád jen služka pro tvoji rodinu. Nikdy jim nic není dost dobré. Když jim pomůžeme, chtějí víc. Když odmítneme, urazí se a pomlouvají nás po celé vesnici.“

Mlčel jsem dlouho. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak máma vždycky říkala: „Rodina je všechno.“ Ale co když ta rodina člověka ničí? Co když je to jako pomalu utahující se smyčka?

Druhý den ráno jsem dostal zprávu od sestry: „Martine, potřebuju nutně 10 tisíc na opravu auta. Jinak nemůžu do práce.“ Odpověděl jsem stručně: „Promiň, teď to nejde.“ Za deset minut mi volala máma: „Co to má znamenat? Lucie je tvoje sestra! Ty jí nechceš pomoct? To jsi takový sobec?“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Mami, už toho mám dost! Pořád něco chcete. Nikdy vám nic není dost dobré. My taky máme svoje starosti! Máme hypotéku, práce je nejistá, Andreu to ničí! Už toho bylo dost!“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen uražené: „Tak si žijte ve svém domečku sami.“

Celý den jsem byl jako na trní. Andreu jsem našel večer v ložnici, seděla na posteli a tiše plakala. „Co když už nás nikdy nepozvou na Vánoce? Co když mě budou nenávidět?“ ptala se mě zoufale.

Objal jsem ji. „Možná je čas začít žít pro sebe. Ne pro ostatní.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Druhý den ráno jsme našli před domem Lucii s kufrem a dvěma dětmi. „Nemám kam jít,“ řekla prostě a rozplakala se.

Andrea mě vzala stranou: „Martine, já už fakt nemůžu. Buď jí pomůžeš najít jiné řešení, nebo odejdu já.“

Stál jsem mezi dvěma světy – mezi loajalitou ke své rodině a láskou k vlastní ženě. Nakonec jsem Lucii řekl: „Pomůžu ti najít podnájem a práci, ale u nás bydlet nemůžeš.“ Rozplakala se ještě víc a volala mámě: „Martine mě vyhodil na ulici!“

Začalo peklo. Máma mi psala nenávistné zprávy, táta mi přestal volat úplně, Petr mi poslal SMS: „Jsi zrádce rodiny.“

Andrea byla poprvé po letech klidná. „Konečně máme doma ticho,“ řekla jednou večer a usmála se na mě.

Ale já měl v srdci díru. Po nocích jsem přemýšlel – udělal jsem správnou věc? Nebo jsem opravdu zradil ty, kteří mě vychovali?

Jednou večer mi přišla zpráva od Lucie: „Díky za všechno. Už mám práci i byt. Snad jednou pochopíš, co jsi nám udělal.“

Sedím na terase, dívám se do tmy a ptám se sám sebe: Je možné být šťastný bez rodiny? Nebo je někdy nutné rodinu opustit, abychom mohli začít žít svůj vlastní život?

Co byste udělali vy na mém místě?