Dala jsem synovi půlku domu – a teď jsem pro něj přítěží?
„Mami, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju svůj klid. Pořád se tu motáš, všechno komentuješ…“
Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za sebou Petr zabouchl dveře. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždyť jsem mu chtěla jen pomoct. Celý život jsem dřela, abych mu mohla něco dát. A teď? Teď jsem přítěž.
Když mi bylo čtyřicet, manžel – František – zemřel na infarkt. Zůstala jsem sama se synem v našem starém domě na okraji vesnice u Jihlavy. Bylo to těžké období, ale nikdy jsem si nestěžovala. Pracovala jsem v místní školní jídelně, abych nás uživila. Petr byl moje všechno. Vždycky jsem si říkala, že až dospěje, budu mu oporou, ať se děje cokoliv.
Před dvěma lety přišel s tím, že by chtěl začít stavět. „Mami, kdybych měl půlku baráku napsanou na sebe, dostal bych lepší hypotéku,“ vysvětloval mi tehdy u stolu. „A já bych ti nikdy neublížil, to přece víš.“
Podepsala jsem papíry bez váhání. Vždyť je to můj syn! Kdo jiný by měl mít právo na ten dům, když ne on? Byla jsem pyšná, že mu můžu pomoct. Jenže od té doby se všechno změnilo.
Petr si přivedl Markétu. Mladá, hezká holka z města, která si na vesnici nikdy nezvykla. Pořád měla nějaké připomínky – že je tu zima, že voda ve studni smrdí, že autobus jezdí jen dvakrát denně. Snažila jsem se jim neplést do života. Vařila jsem jim obědy, prala prádlo, starala se o zahradu.
Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi: „Proč s náma pořád bydlí? Vždyť má svůj pokoj, může být víc sama…“
Zamrazilo mě. Vždyť je to můj domov! Celý život jsem tu žila, každý kout znám nazpaměť. Ale najednou jsem měla pocit, že sem nepatřím.
Začaly hádky o maličkosti. Markéta chtěla přestavět kuchyň – prý je staromódní. Petr mi vyčítal, že nechávám boty v chodbě. Jednou mi dokonce řekl: „Mami, nemůžeš aspoň na chvíli někam jít? Chceme mít s Markétou soukromí.“
Šla jsem ven na zahradu a brečela mezi záhony mrkve a petržele. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě.
Moje kamarádka Alena mi říkala: „Jano, musíš si stát za svým! Je to i tvůj dům.“ Ale já nejsem hádavý typ. Vždycky jsem ustupovala – Františkovi, sousedům, teď i vlastnímu synovi.
Jednoho dne přišla Markéta s návrhem: „Co kdybyste si našla něco menšího ve městě? Bylo by vám tam líp…“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „A co tady? Tohle je můj domov!“
„Ale my bychom tu chtěli mít rodinu…“
Petr stál vedle ní a mlčel. Ani se na mě nepodíval.
Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak Petr jako malý běhal po zahradě, jak jsme spolu pekli vánočku, jak mi slíbil, že mě nikdy neopustí.
Ráno jsem uvařila kávu a sedla si ke stolu naproti Petrovi.
„Petře,“ začala jsem tiše, „opravdu ti tolik vadím?“
Zvedl oči od telefonu a povzdechl si: „Mami… prostě potřebujeme víc prostoru. Nechci tě vyhazovat, ale… chápeš to přece.“
„Nechápu,“ odpověděla jsem upřímně. „Celý život jsem ti dávala všechno. A teď mám odejít?“
Chvíli bylo ticho. Pak Petr vstal a odešel z kuchyně.
Od té doby spolu skoro nemluvíme. Markéta se mnou nepromluví vůbec. Cítím se tu jako duch – neviditelná a zbytečná.
Občas si říkám, jestli jsem udělala chybu. Možná jsem měla být tvrdší, víc myslet na sebe. Ale jak to má člověk udělat, když je matka?
Dnes ráno mi přišla nabídka od realitní kanceláře – prý by mi pomohli najít malý byt v Jihlavě. Sedím u stolu a dívám se na papír před sebou.
Mám odejít? Mám začít znovu někde jinde? Nebo mám bojovat za svůj domov?
Možná nejsem jediná matka v Česku, která se cítí jako přítěž pro vlastní dítě.
Řekněte mi – opravdu si tohle zasloužíme? Má matka právo na svůj domov i na stáří?