Moje sestra obětovala všechno pro své děti. Když ji nejvíc potřebovala, zůstala sama.

„Proč mi nevolají? Proč tu nejsou?“ šeptala Alena do ticha nemocničního pokoje, zatímco jsem jí držela ruku. Její oči byly plné bolesti, ale ne té fyzické – tu už dávno překonala. Byla to bolest zklamání, samoty a pocitu, že všechno, co celý život budovala, se rozpadlo v prach.

Pamatuji si, jak jsme byly malé holky v našem paneláku na Jižním Městě. Alena byla vždycky ta silnější, ochránkyně, která mě bránila před kluky na hřišti i před přísností naší mámy. Když se jí narodila první dcera, Lucie, byla jsem u toho. Plakala štěstím a slibovala jí, že pro ni udělá všechno na světě. A taky to udělala.

Alena se vdala za Petra, obyčejného chlapa z Nuslí. Nebylo to snadné manželství – Petr pil a často byl pryč. Alena ale nikdy neztratila víru v rodinu. Pracovala jako zdravotní sestra na Bulovce, dělala noční a přes den se starala o Lucii a později i o syna Tomáše. Všechno šlo stranou: vlastní sny, zdraví i odpočinek. Děti měly vždycky čisté oblečení, domácí jídlo a pocit bezpečí.

Když Lucie chtěla na gymnázium, Alena prodala svůj prsten po babičce, aby mohla zaplatit doučování z matematiky. Tomášovi koupila první kolo na splátky, i když sama chodila v roztrhaných botách. Nikdy si nestěžovala. „Pro děti bych udělala cokoliv,“ říkala mi často, když jsme spolu seděly u kafe v její kuchyni.

Jenže roky běžely a děti dospěly. Lucie odešla studovat do Brna a Tomáš si našel práci v Plzni. Alena zůstala sama s Petrem, který mezitím odešel za jinou ženou. Po rozvodu se Alena uzavřela do sebe, ale pořád doufala, že děti se budou vracet domů.

Pak přišla nemoc. Nejprve únava, pak bolesti kloubů a nakonec diagnóza: revmatoidní artritida. Najednou už nemohla běhat po bytě ani vařit svíčkovou na neděli. Zavolala Lucii: „Luci, potřebovala bych pomoct s nákupem.“ Lucie odpověděla: „Mami, mám toho teď moc v práci, přijedu příští měsíc.“ Tomáš poslal SMS: „Drž se, mami.“

Byla jsem to já, kdo jí nosil nákupy a pomáhal s úklidem. Seděly jsme spolu v jejím malém bytě a já poslouchala její vzpomínky na dětství dětí: „Pamatuješ, jak Tomáš spadl z kola? Celou noc jsem u něj seděla…“ Její hlas se třásl a já cítila vztek i bezmoc zároveň.

Jednou jsem Lucii zavolala sama: „Lucko, maminka je na tom špatně. Potřebuje tě.“ Lucie povzdechla: „Teto Jano, já mám teď malou dceru a manžel je pořád v práci. Fakt to nejde.“ Tomáš mi ani nezvedl telefon.

Alena chřadla před očima. Lékaři říkali, že potřebuje rehabilitace a hlavně psychickou podporu. Snažila jsem se být u ní co nejvíc, ale mám vlastní rodinu a práci. Někdy jsem měla pocit viny – proč jsem jí nedokázala pomoct víc? Proč její vlastní děti nevidí, co pro ně udělala?

Jednoho večera jsme spolu seděly u okna a dívaly se na světla města. Alena tiše řekla: „Možná jsem je moc rozmazlila. Možná jsem jim dala všechno a zapomněla je naučit dávat zpátky.“ Mlčela jsem. Co na to říct? Vždyť láska by měla být samozřejmá.

Přišla zima a Alena skončila v nemocnici s těžkým zápalem plic. Volala jsem Lucii i Tomášovi – tentokrát oba přijeli. Stáli u její postele rozpačitě, nevěděli co říct. Alena je pohladila po rukou a usmála se: „Jsem ráda, že jste tady.“

Po týdnu se vrátili do svých životů a já zůstala s Alenou sama. Byla slabá, ale klidná. „Jani,“ řekla mi jednou ráno, „děkuju ti za všechno. Ty jsi moje sestra i nejlepší přítel.“ Rozplakala jsem se.

Alena odešla tiše jednoho březnového rána. Na pohřbu stáli Lucie s Tomášem vedle sebe a plakali – možná lítostí, možná výčitkami svědomí.

Od té doby často přemýšlím: Kde jsme jako rodina selhali? Proč ti, kteří dávají nejvíc, často zůstávají sami? A co bychom měli změnit, abychom jednou neskončili stejně? Co si o tom myslíte vy?