Láska k matce versus manželství: Jak jedno pozvání rozbilo můj domov

„Proč jsi ji sem přivedl? Řekni mi to, Tomáši!“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Malá Anička se tiskla ke mně, nechápající, proč maminka křičí. A já? Já jsem stál mezi dvěma ženami svého života a měl pocit, že se dusím.

Moje máma, paní Věra Novotná, byla vždycky silná žena. Vdova už od mých patnácti let, vychovala mě sama a nikdy si na nic nestěžovala. Jenže když jsem si před pěti lety přivedl domů Lucii, její úsměv pohasl. „Ta holka není pro tebe, Tomáši. Je moc jiná,“ říkala mi tehdy. Ale já byl zamilovaný a neposlouchal jsem.

Svatba byla malá, máma přišla jen na obřad a pak odešla. Od té doby jsme se vídali jen zřídka. Když se narodila Anička, poslal jsem jí fotku, ale odpověď nepřišla. Lucie byla ráda – tvrdila, že máma je toxická a že nás jen rozděluje. Já ale cítil prázdno. Chyběla mi.

A tak jsem udělal to nejhorší – pozval jsem mámu tajně na návštěvu. Chtěl jsem, aby poznala svou vnučku. Doufal jsem, že když uvidí Aničku, všechno se změní. Že pochopí, jak moc mi na ní záleží.

„Aničko, pojď sem ke mně,“ řekla máma tiše, když poprvé vstoupila do našeho bytu v Nuslích. Dcerka se nejistě rozhlížela, ale pak se nechala obejmout. V tu chvíli jsem měl pocit, že se svět na okamžik zastavil.

Jenže Lucie přišla domů dřív. Otevřela dveře a spatřila mámu s Aničkou v náručí. „Co tady děláte?“ vyhrkla a já viděl v jejích očích paniku i vztek.

„Chtěla jsem jen poznat vnučku,“ odpověděla máma klidně.

„Tomáši, tys ji pozval? Bez mého vědomí?“ Lucie se na mě podívala tak zraněně, že mě to bodlo u srdce.

„Musel jsem… je to moje máma,“ zašeptal jsem.

Následovala hádka, jakou náš byt ještě nezažil. Slova létala vzduchem jako střepy: „Zrada!“, „Nikdy jsi mě neposlouchal!“, „Vždycky budeš její malý kluk!“, „Nikdy mě nepřijala!“. Máma mlčela, jen držela Aničku v náručí a hladila ji po vlasech.

Když Lucie odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře, zůstal jsem s mámou a dcerou sám. Máma položila Aničku na zem a podívala se na mě: „Tomáši, já tě nikdy nechtěla ztratit. Ale Lucie… ona mě nikdy nechtěla přijmout.“

„Mami, ona tě nezná… bojí se tě,“ odpověděl jsem zoufale.

„A ty? Ty se bojíš jí říct pravdu?“

Mlčel jsem. Pravda byla taková, že jsem se bál obou. Bál jsem se ztratit Lucii i mámu. Bál jsem se být sám.

Další dny byly peklo. Lucie se mnou nemluvila. Máma mi psala zprávy – krátké, strohé: „Jak je Aničce?“ „Můžu ji vidět?“ Nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem rodinu spojit, místo toho jsem ji roztrhl.

Jednoho večera přišla Lucie za mnou do obýváku. Sedla si naproti mně a dlouho mlčela.

„Víš, Tomáši… já vím, že ti na mámě záleží. Ale já už nemůžu žít ve stínu tvého dětství. Tvoje máma mě nikdy nebude mít ráda.“

„To není pravda…“ začal jsem.

„Je to pravda! A ty to víš! Pořád doufáš, že se něco změní… Ale lidi se nemění.“

Chtěl jsem jí odporovat, ale neměl jsem sílu. Věděl jsem, že má pravdu. Máma nikdy Lucii nepřijme – a Lucie nikdy nepřijme moji mámu.

Další den ráno sbalila Lucie pár věcí a odjela s Aničkou k rodičům do Pardubic. Zůstal jsem sám v prázdném bytě plném ticha a výčitek.

Máma mi volala: „Tomáši… co se stalo?“

„Odešla,“ odpověděl jsem tiše.

„To je mi líto…“ řekla máma a poprvé v životě zněla zlomeně.

Seděl jsem u okna a díval se na šedé pražské nebe. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba. Proč musí být láska k matce a láska k ženě tak neslučitelná? Proč rodina bolí nejvíc právě tehdy, když ji chceme zachránit?

Možná jsem měl být odvážnější. Možná jsem měl říct pravdu dřív – sobě i jim oběma. Možná…

Ale co teď? Může rodina přežít tolik bolesti? Nebo jsme odsouzeni k tomu žít každý zvlášť – každý sám se svými ranami?

Někdy si říkám: Je možné milovat dvě ženy najednou – matku i manželku – aniž by člověk ztratil sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?