Když jsem tátu odvezla do domova důchodců: Jsem opravdu špatná dcera?

„Tohle mi nikdy neodpustíš, že?“ slyšela jsem tátův hlas, když jsem mu pomáhala vystoupit z auta před domovem důchodců v Hostivaři. Pršelo, kapky bubnovaly na střechu auta a já měla pocit, že se mi s každou další kapkou rozpadá srdce na kousky. Táta se na mě díval těma svýma unavenýma očima, ve kterých se mísila bolest, smutek a možná i kousek zloby. „Tati, já už to sama nezvládám,“ zašeptala jsem a doufala, že to pochopí. Ale on jen mlčel a díval se před sebe.

Když jsme vešli dovnitř, paní recepční se na nás usmála, ale já jsem v jejím úsměvu viděla jen lítost. Táta se posadil na lavičku u vchodu a já mu podala jeho oblíbenou čepici. „Vrátím se zítra, slibuju,“ řekla jsem a polkla slzy. „To už nemusíš,“ odpověděl tiše a já věděla, že to myslí vážně.

Cestou domů jsem brečela tak, že jsem sotva viděla na cestu. V hlavě mi běžely všechny ty hádky s bratrem Petrem a sestrou Lenkou. „Ty jsi snad úplně ztratila rozum!“ křičela na mě Lenka do telefonu, když jsem jí oznámila své rozhodnutí. „Jak můžeš tátu dát mezi cizí lidi? Vždyť on by pro nás dýchal!“ Petr jen mlčel a pak mi poslal dlouhou zprávu plnou výčitek – že jsem sobecká, že myslím jen na sebe, že máma by se za mě styděla.

Ale oni nevěděli, jaké to je. Každé ráno vstávat ve čtyři, abych stihla tátovi připravit snídani a podat mu léky. Každý večer ho přebalovat, protože už si sám nedošel na záchod. Každý den poslouchat jeho stesky po mámě, která zemřela před dvěma lety. Oni přijeli jednou za měsíc na návštěvu, přivezli mu bonboniéru a pak zase zmizeli do svých životů. Já tu byla pořád.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a slyšela tátu volat o pomoc. Spadl v koupelně a já ho nemohla zvednout. Volala jsem souseda pana Novotného, který mi pomohl tátu dostat zpátky do postele. Tehdy jsem pochopila, že už to sama nezvládnu. Ale když jsem to řekla Lence, jen protočila oči: „To je normální, prostě musíš být silnější.“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Šéfová mi dala najevo, že moje výkony jdou dolů. Kolegové si šeptali za zády, že pořád chodím pozdě nebo odcházím dřív. Kamarádky se mi přestaly ozývat – prý nemám nikdy čas.

Když jsem konečně našla místo v domově důchodců, měla jsem pocit viny i úlevy zároveň. Bylo to jako by mi někdo sundal z ramen těžký batoh – ale místo radosti přišla prázdnota.

První týden po tátově přestěhování byl nejhorší v mém životě. Každý večer jsem seděla u telefonu a čekala, jestli mi zavolá nebo napíše zprávu. Neozval se. Když jsem za ním přišla na návštěvu, seděl u okna a díval se ven. „Jak se máš?“ ptala jsem se opatrně. „Jako někdo, koho vlastní dcera odložila,“ odpověděl bez emocí.

Petr s Lenkou mi přestali volat úplně. Když jsme se potkali na rodinné oslavě u tety Aleny, ani se na mě nepodívali. Teta šeptala něco o tom, že „tohle by ona nikdy neudělala“, strýc František jen kroutil hlavou.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. „Musíte si dovolit být slabá,“ říkala mi. „Nemůžete nést všechno sama.“ Ale jak mám být slabá, když mě všichni vidí jako zrůdu?

Jednou večer mi přišla zpráva od tátova spolubydlícího pana Holuba: „Váš táta dneska celý den mluvil o tom, jak jste mu zachránila život.“ Rozbrečela jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Po půl roce se situace trochu uklidnila. Táta si v domově našel kamarády, začal chodit na šachy a dokonce mi jednou řekl: „Víš co? Asi jsi udělala dobře.“ Ale Lenka s Petrem mi pořád neodpustili.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy správné myslet i na sebe?

Co byste udělali vy? Je možné být dobrou dcerou i tehdy, když musíte udělat něco tak těžkého?