Srdce matky zlomené: Mlčenlivá propast mezi mými dcerami

„Mami, já už to v sobě nemůžu dusit. Celý život jsem měla pocit, že pro tebe nejsem dost dobrá.“

Ta slova mi Jana řekla jednou v podvečer, když jsme seděly v kuchyni u stolu, kde jsem tolikrát krájela chleba pro všechny tři děti. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale to, co se odehrávalo uvnitř, bylo mnohem hlučnější. Podívala se na mě očima, které jsem znala od jejího dětství – velké, hnědé, vždy trochu smutné. Najednou jsem měla pocit, že sedím naproti cizímu člověku.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem tušila, kam míří. Jana se zhluboka nadechla a začala mluvit. O tom, jak měla pocit, že její starší sestra Petra je vždycky ta dokonalá – samé jedničky, sportovní úspěchy, oblíbená u všech učitelů. A mladší bratr Tomáš? Ten byl zase ten roztomilý benjamínek, kterému prošlo všechno. „A já? Já byla ta prostřední. Neviditelná. Vždycky jsem měla pocit, že tě zklamu, ať udělám cokoliv.“

Seděla jsem tam a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždyť jsem je všechny milovala stejně! Nebo snad ne? Začala jsem si vybavovat všechny ty chvíle – když jsem Petru vozila na gymnastiku a Tomáše na fotbal. Jana nikdy nechtěla žádný kroužek. Nebo jsem jí to jen nikdy nenabídla? Najednou mi hlavou běžely vzpomínky jako film: Jana s knížkou v koutě, zatímco já řeším Petrovu olympiádu; Jana s rozbitým kolenem, když jsem spěchala s Tomášem k zubaři.

„Jani, to přece není pravda,“ snažila jsem se bránit. „Vždyť jsi byla moje sluníčko! Pamatuješ, jak jsme spolu pekly bábovku každou neděli?“

Jana se smutně usmála. „Jo, ale ty jsi u toho vždycky telefonovala s babičkou nebo jsi řešila něco s Petrou. Nikdy jsi tam nebyla jen pro mě.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždycky jsem si myslela, že zvládám všechno – práci v knihovně, domácnost, tři děti. Ale možná jsem právě proto nebyla nikdy úplně přítomná. Možná jsem opravdu přehlížela její tichou povahu a potřebu být viděná.

Ten večer jsme spolu plakaly. Jana mi vyprávěla o tom, jak se snažila být lepší, aby si mě získala. Jak si psala deník plný věcí, které by mi chtěla říct, ale nikdy nenašla odvahu. Jak jí Petra jednou řekla: „Ty jsi prostě ta nudná sestra.“ A jak Tomášovi záviděla jeho bezstarostnost.

Když odešla domů ke svému příteli, zůstala jsem sedět v kuchyni dlouho do noci. Přemýšlela jsem o svém mateřství – o všech těch rozhodnutích, která jsem dělala v dobré víře. O tom, jak snadné je přehlédnout tiché dítě mezi dvěma výraznými sourozenci.

Druhý den jsem zavolala Petře i Tomášovi. Chtěla jsem vědět, jak to vidí oni. Petra byla překvapená: „Já myslela, že Jana je vždycky spokojená sama se sebou. Nikdy si na nic nestěžovala.“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Vždyť jsme byli normální sourozenci… Občas jsme se hádali, ale to je přece normální.“

Začala jsem si uvědomovat, jak moc jsme si všichni navzájem nerozuměli. Každý z nás měl svůj příběh – a žádný nebyl úplně pravdivý ani úplně lživý.

Rozhodla jsem se pozvat všechny na společný oběd. Chtěla jsem to otevřít – tu bolestivou propast mezi námi. Seděli jsme u stolu a chvíli bylo ticho. Pak Jana promluvila: „Chtěla bych vám něco říct…“ A začala vyprávět svůj příběh i před Petrou a Tomášem.

Petra byla v šoku. „To mě mrzí… Nikdy jsem si neuvědomila, že ti ubližuju.“ Tomáš se omluvil za všechny ty vtípky a posměšky z dětství.

Bylo to těžké a bolestivé. Ale poprvé jsme si všichni opravdu naslouchali.

Od té doby se snažím být lepší matkou – i když jsou už všichni dospělí. Volám Janě častěji jen tak, bez důvodu. Ptám se jí na její práci v knihkupectví, na její sny a plány. S Petrou i Tomášem mluvíme otevřeněji o tom, co cítíme.

Někdy si říkám: Kde jsem udělala chybu? Mohla jsem být lepší matkou? Nebo je to prostě osud každé rodiny – že někdo zůstane ve stínu těch druhých? Co myslíte vy? Máte podobné zkušenosti?