Přítel, který mě zradil: Co jsem uslyšel za dveřmi, změnilo všechno

„To snad nemyslíš vážně, Honzo! Vždyť jsi říkal, že mu nikdy neřekneš pravdu.“

Zůstal jsem stát na chodbě bytu, v ruce tašku s nákupem a srdce mi bušilo až v krku. Poznal jsem hlas svého nejlepšího přítele, Tomáše. Druhý hlas patřil mé sestře Lucii. Nikdy by mě nenapadlo, že je uslyším spolu – a už vůbec ne, že uslyším něco takového.

„Hele, Lucko, já už to dál hrát nemůžu. On si myslí, že jsme kamarádi na život a na smrt, ale kdyby věděl, co jsem udělal…“ Tomášův hlas se třásl. „Já vím, že to byla blbost, ale prostě jsem to tehdy potřeboval. A on by mi to nikdy neodpustil.“

Stál jsem tam jako přimražený. V hlavě mi vířily myšlenky: Co udělal? O čem to mluví? Proč mi Lucie nic neřekla? Vždyť Tomáš byl můj nejlepší kamarád od základky. Spolu jsme hráli fotbal na sídlišti v Modřanech, spolu jsme poprvé šli na pivo do hospody U Tří lvů. Vždycky jsem mu věřil víc než komukoliv jinému.

Opatrně jsem položil tašku na zem a přitiskl ucho ke dveřím.

„Musíš mu to říct sám,“ šeptala Lucie. „Nebo to udělám já. Už se na to nemůžu dívat.“

„Ne! Prosím tě, ještě chvíli… Já to nějak vyřeším.“

Nohy mě sotva nesly. Otočil jsem se a potichu vyšel zpátky na schodiště. Sedl jsem si na studené schody a snažil se uklidnit. Co se sakra děje? Proč mi nikdo nic neřekl?

Celý večer jsem byl jako tělo bez duše. Když Tomáš odešel a Lucie přišla do kuchyně, podívala se na mě a hned poznala, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně.

„Nic,“ zalhal jsem. „Jen jsem unavený.“

Ale v noci jsem nemohl spát. Převaloval jsem se v posteli a přehrával si v hlavě všechny ty roky našeho přátelství. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsme si navzájem pomáhali – když mi umřel táta, Tomáš byl první, kdo přišel a mlčky mě objal. Když jeho rodiče přišli o práci, moje máma mu nabídla večeři a teplé místo u nás doma.

A teď… Co mohl udělat tak hrozného?

Druhý den jsem šel do práce jako robot. V kanceláři v Karlíně jsem seděl za počítačem a předstíral, že něco dělám. Ale myšlenky mi pořád utíkaly k tomu rozhovoru.

Odpoledne mi Tomáš napsal: „Zajdeme večer na pivo?“

Chtěl jsem odmítnout, ale nakonec jsem souhlasil. Musel jsem to vědět.

Sešli jsme se v hospodě Na rohu. Tomáš vypadal nervózně, pořád si pohrával s mobilem.

„Tak co je nového?“ zeptal se.

Chvíli jsem mlčel a pak to ze mě vyhrklo: „Co jsi udělal? Co mi tajíš?“

Zbledl. „Jak to myslíš?“

„Slyšel jsem tě včera s Lucií. O čem jste mluvili?“

Tomáš sklopil oči. „To není tak jednoduché…“

„Tak mi to vysvětli!“

Chvíli mlčel a pak začal vyprávět. O tom, jak před dvěma lety přišel o práci a měl dluhy. O tom, jak si půjčil peníze od lidí, od kterých neměl – a jak jednou vzal peníze z mého účtu, když byl u mě doma a já spal po noční směně.

„Chtěl jsem ti to vrátit hned, jak budu mít,“ šeptal. „Ale pak jsi měl ty svoje problémy s mámou v nemocnici… Nechtěl jsem ti přidělávat starosti.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Vzpomněl jsem si na tu částku – tehdy jsem si myslel, že jde o chybu banky nebo že jsem něco zapomněl zaplatit. Nikdy by mě nenapadlo podezírat Tomáše.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal jsem se zlomeně.

„Bál jsem se… Že tě ztratím.“

Seděli jsme tam dlouho mlčky. Nakonec Tomáš odešel dřív než obvykle. Já zůstal sedět sám u stolu a díval se do prázdna.

Doma mě čekala Lucie. „Mluvil jsi s ním?“ zeptala se tiše.

Přikývl jsem.

„A co teď?“

Nevěděl jsem. Cítil jsem vztek i smutek zároveň. Zradil mě člověk, kterému jsem věřil nejvíc na světě.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš mi psal zprávy, omlouval se, nabízel splátky. Ale já nevěděl, jestli mu ještě někdy dokážu věřit.

Jednou večer přišla máma do kuchyně a sedla si ke mně.

„Víš,“ řekla tiše, „každý dělá chyby. Ale opravdové přátelství poznáš podle toho, jestli dokážeš odpustit.“

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Vím, že Tomáš udělal chybu – velkou chybu. Ale taky vím, kolikrát stál při mně on.

Možná je čas dát mu druhou šanci… Nebo je zrada něco, co už nejde vzít zpět?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit příteli, který vás zradil? Nebo je důvěra jednou provždy pryč?