„Vychovávat cizí dítě: Nevděčný úkol, který nestojí za námahu“
Magdaléna seděla u kuchyňského stolu, ruce obtočené kolem šálku horké kávy. Ranní světlo pronikalo skrz záclony a vrhalo jemné světlo na její unavenou tvář. Hluboce si povzdechla, přemýšlejíc o nadcházejícím dni a výzvách, které přinese. Vychovávat svou dceru Elišku bylo dost těžké, ale vychovávat svého nevlastního syna Lukáše se zdálo jako nepřekonatelný úkol.
„Nevidím smysl ve vychovávání cizího dítěte; je to nevděčná práce,“ svěřila se Magdaléna své kamarádce Renatě po telefonu. „Lukáš mě neposlouchá a dělá si všechno po svém. Jak mu mám pomoci? Je úplně bezradný a ani nemá maturitu.“
Magdaléna vždy snila o velké rodině, ale život měl jiné plány. Měla Elišku, když byla mladá, a její vztah s Eliščiným otcem nevydržel. O několik let později potkala Františka, laskavého muže, který měl syna z předchozího manželství. Když se vzali, Magdaléna se stala Lukášovou nevlastní matkou.
Na začátku byla Magdaléna optimistická. Věřila, že může udělat rozdíl v Lukášově životě, že může být tou mateřskou postavou, kterou potřebuje. Ale jak čas plynul, uvědomila si, jak těžké je vychovávat cizí dítě. Lukáš byl vzpurný a odtažitý a bez ohledu na to, jak moc se snažila, nemohla se k němu dostat.
Eliška na druhou stranu byla bystrá a ambiciózní mladá žena. Měla sny o tom, že půjde na vysokou školu a něco ze sebe udělá. Magdaléna si přála nic víc než podpořit svou dceru v dosažení jejích cílů. Ale Lukášova neustálá vzdorovitost a nedostatek směru ztěžovaly Magdaléně soustředit se na Elišku.
Jednoho večera, po dalším hádce s Lukášem o jeho budoucnosti, se Magdaléna rozplakala. „Už nevím, co dělat,“ vzlykala Františkovi. „Cítím se, jako bych selhala u obou.“
František se ji snažil utěšit, ale i on byl bezradný. Miloval svého syna, ale nemohl popřít, že Lukáš má problémy. „Možná bychom mu měli zajistit odbornou pomoc,“ navrhl František.
Magdaléna přikývla a otřela si slzy. „Chci jen, aby měl šanci na lepší život,“ řekla.
Zapsali Lukáše do poradenství s nadějí, že to udělá rozdíl. Ale Lukáš odporoval, odmítal se otevřít nebo zapojit do terapie. Jeho známky stále klesaly a většinu času trávil s přáteli, kteří na něj měli špatný vliv.
Mezitím Eliška vzkvétala. Byla přijata na prestižní vysokou školu a těšila se na svou budoucnost. Ale Magdaléna nemohla setřást pocit, že zanedbává svou dceru kvůli veškerému času a energii, kterou věnovala starostem o Lukáše.
Jedné noci, po další ostré hádce s Lukášem, si Magdaléna sedla s Eliškou. „Jsem na tebe tak hrdá,“ řekla se slzami v očích. „Chci, abys věděla, že bez ohledu na to, co se stane s Lukášem, věřím v tebe a tvé sny.“
Eliška pevně objala svou matku. „Vím to, mami,“ řekla tiše. „Ale i já se o tebe bojím.“
Jak měsíce plynuly, situace s Lukášem se nezlepšovala. Odešel ze školy a odstěhoval se z domu, což nechalo Magdalénu s pocitem naprostého selhání. Nemohla si pomoct a přemýšlela, jestli by věci byly jiné, kdyby se od začátku více soustředila na Elišku.
Na konci si Magdaléna uvědomila, že vychovávat cizí dítě je skutečně nevděčný úkol. Vložila do toho své srdce a duši ve snaze pomoci Lukášovi, ale nestačilo to. A teď mohla jen doufat, že Eliška tím nebude trpět.