Dva roky poté: Vdaná za rozvedeného – jeho dcera, naše sny a garsonka, která nás dusila

„Zase jsi mi vzala ručník, Kláro! Kolikrát ti mám říkat, že ten modrý je můj?“ křičím přes úzkou chodbu na dívku, která se právě zavírá v koupelně. Je mi trapně, že se hádám s třináctiletou holkou kvůli ručníku, ale v téhle garsonce už není kam utéct. Petr sedí na rozkládací pohovce, tvář zabořenou do dlaní. „Prosím vás, holky, už toho nechte…“ zamumlá unaveně.

Před dvěma lety jsem si myslela, že láska zvládne všechno. Petr byl můj vysněný muž – laskavý, pozorný, rozvedený s jednou dcerou. Když jsme se brali, sliboval mi nový začátek. Jenže pak jeho bývalá žena odjela na půl roku do Německa a Klára se měla nastěhovat k nám. „Je to jen na chvíli,“ ujišťoval mě Petr. „Zvládneme to.“

První týden byl ještě snesitelný. Klára byla tichá, seděla u notebooku a poslouchala hudbu. Ale pak začaly drobnosti – její věci všude, špinavé ponožky v kuchyni, dlouhé hodiny v koupelně. A hlavně její mlčení. Když jsem se jí zeptala, jak bylo ve škole, jen pokrčila rameny. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou jen přiléval olej do ohně.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce a našla Kláru, jak brečí na posteli. „Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně. „Nic,“ odsekla a otočila se ke zdi. Petr seděl v kuchyni a pil pivo. „Zase jí psala máma, že tam má nového přítele,“ vysvětlil mi tiše. V tu chvíli jsem pocítila soucit – ale i vztek. Proč musím já nést následky cizích rozhodnutí?

Začali jsme se s Petrem hádat čím dál častěji. On tvrdil, že jsem na Kláru moc přísná, já mu vyčítala, že mě nechává ve všem samotnou. „Tohle není rodina,“ křičela jsem jednou v afektu. „Tohle je přeplněná čekárna na lepší život!“

Jednou v noci jsem zaslechla Kláru plakat. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. „Já vím, že to máš těžké,“ zašeptala jsem. „Ale já taky.“ Mlčela, ale aspoň mě neodstrčila.

Začala jsem chodit domů později a později. V práci jsem si našla kamarádku Janu a často jsme spolu zůstávaly přesčas jen proto, abych nemusela domů do té dusné atmosféry. Jednou mi Jana řekla: „Proč tam vlastně pořád jsi? Vždyť tě to ničí.“

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bylo mi třicet čtyři a měla jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty. S Petrem jsme si kdysi plánovali vlastní dítě, větší byt, dovolenou v Chorvatsku… Teď jsme se hádali o každý centimetr prostoru a o to, kdo bude první ve sprše.

Jednoho rána jsem našla Kláru v kuchyni s dopisem od mámy. „Můžu ti něco říct?“ zeptala se nesměle. Přikývla jsem. „Já vím, že mě nemáš ráda,“ řekla tiše. „Ale já bych taky radši byla někde jinde.“ V tu chvíli mi došlo, že nejsme soupeřky – jsme obě oběti okolností.

Petr přišel domů a našel nás sedět mlčky u stolu. „Co se děje?“ zeptal se nervózně. „Nic,“ odpověděly jsme obě najednou.

Ten večer jsem mu řekla, že už to dál nejde. „Petře, já tě mám ráda, ale tohle není život. Dusíme se tu všichni.“ Zlomil se mu hlas: „A co mám dělat? Nemůžu Kláru vyhodit…“

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale já už tu být nemůžu.“

Teď sedím na lavičce před domem s papíry k rozvodu v tašce a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Byla chyba věřit na lásku silnější než realita? Nebo jsme jen měli smůlu?

Možná je někdy lepší odejít dřív, než člověk úplně zapomene na své vlastní sny.

A co vy? Myslíte si, že láska opravdu zvládne všechno? Nebo je někdy lepší vzdát boj o společné štěstí?