Když se sestřenice nastěhuje: Můj domov, moje pravidla?

„To si děláš srandu, že jsi zase koupila ty levné těstoviny? Já bych si radši dala něco pořádného, třeba lososa,“ ozvalo se z kuchyně. Zastavila jsem se ve dveřích a chvíli jen mlčky sledovala, jak si moje sestřenice Jana s odporem prohlíží účtenku z Lidlu. V tu chvíli jsem si poprvé naplno uvědomila, že moje představa o společném bydlení s rodinou byla naivní.

Když mi Jana před třemi měsíci volala, že ji vyhodili z podnájmu a nemá kam jít, neváhala jsem ani minutu. Byla jsem zvyklá žít skromně – sledovat akce v letácích, chodit do sekáče, šetřit na energiích. Vždycky jsem si říkala, že když člověk nemá moc peněz, musí být vynalézavý. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale Jana byla jiná. Vždycky měla všechno – značkové oblečení, nový mobil, dovolené v Chorvatsku. Myslela jsem si, že když bude muset šetřit se mnou, pochopí, jaký je skutečný život.

První týden byl ještě fajn. Smály jsme se u starých fotek z dětství, vařily jsme společně jednoduché večeře a povídaly si dlouho do noci. Ale pak začaly drobnosti. Jana nechávala rozsvíceno v koupelně i přes den, topení jelo naplno i v dubnu a v lednici se objevovaly věci, které bych si sama nikdy nekoupila – drahé sýry, exotické ovoce, prosecco. Když jsem jí připomněla, že máme rozpočet omezený a že by bylo fér se na nákupech podílet, mávla rukou: „Vždyť ti to pak dám.“

Jenže peníze nikdy nepřišly. Místo toho přišly další účtenky a další výčitky. „Proč pořád kupuješ ty nejlevnější věci? To se nedá jíst! A proč máš pořád ty samé džíny? Vždyť už jsou ošoupané!“ Snažila jsem se vysvětlit, že nemám na rozhazování a že mi na vzhledu tolik nezáleží. Ale Jana jen protočila oči a začala mi vyčítat, že žiju jako chudák.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce a našla Janu s partou kamarádů v obýváku. Smáli se, pili víno a hráli deskovky. Všude byl nepořádek, prázdné skleničky a drobky na gauči. „To je v pohodě, ne?“ řekla Jana, když viděla můj výraz. „Stejně tu nikdy nikoho nemáš.“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním bytě. Každý měsíc jsem počítala každou korunu – elektřina stoupla o polovinu, voda taky. Když jsem Janu požádala o příspěvek na nájem a energie, řekla mi: „Teď nemám, ale příští měsíc určitě.“ Jenže příští měsíc přišla s novým kabátem a botami z Pařížské.

Jednou večer jsme se pohádaly tak hlasitě, že sousedka bouchala na zeď. „Proč jsi taková lakomá? Vždyť jsme rodina! Já bych tě nikdy nenechala na ulici!“ křičela na mě Jana. „Ale já tě taky nenechala! Jen chci trochu respektu a férovosti!“ odpověděla jsem jí se slzami v očích.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Chodila jsem do knihovny nebo na dlouhé procházky po Letné jen proto, abych nemusela být doma. Přestala jsem zvát kamarády, protože jsem se styděla za ten chaos a napětí. Moje úspory mizely rychleji než kdy dřív.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jdu na víkend k Markétě. Nech mi něco k jídlu.“ V lednici nebylo skoro nic kromě poloprázdné sklenice okurek a starého sýra. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se. V tu chvíli mi došlo, že už to dál nejde.

Večer jsem Janě napsala zprávu: „Musíme si promluvit.“ Když přišla domů, byla podrážděná: „Zase nějaký problém?“ Snažila jsem se mluvit klidně: „Jano, takhle to dál nejde. Potřebuju, abys začala platit půlku nájmu a energií. Jinak to nezvládnu.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana vstala a začala balit věci. „Tak já teda půjdu jinam! Stejně je to tu hrozný.“ Nezastavila jsem ji. Jen jsem seděla na posteli a cítila obrovskou úlevu i smutek zároveň.

Dnes je to měsíc, co je byt zase jen můj. Účty jsou nižší, v lednici mám zase svoje levné těstoviny a v obýváku je klid. Ale někdy si říkám – udělala jsem správně? Je rodina opravdu vždycky to nejdůležitější? Nebo má člověk právo chránit svůj klid i za cenu konfliktu s blízkými?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší ustupovat kvůli rodině, nebo si stát za svým?