Když minulost klepe na dveře: Bývalá tchyně na Lenčiných narozeninách

„Ivano, opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“ ozvala se máma už potřetí, když jsem skládala na stůl poslední talíře s chlebíčky. Její pohled byl tvrdý, skoro až obviňující. „Pozvat Marii… Po tom všem?“

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Leničku, která si na koberci hrála s plyšovým medvědem. Byly jí teprve dva roky, ale už teď jsem cítila, jak se kolem ní stahuje síť dospěláckých křivd a nevyřčených slov. „Mami, je to její babička. Ať už si myslíme cokoliv o Tomášovi, Marie za to nemůže.“

Máma si odfrkla a odešla do kuchyně. V tu chvíli zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo – byla to ona. Marie. Bývalá tchyně. Žena, která mě kdysi vítala do rodiny s otevřenou náručí, ale po rozvodu jsme se vídaly jen zřídka. Teď stála přede dveřmi s velkou krabicí zabalenou v růžovém papíru a v očích měla zvláštní směs radosti a obav.

„Ahoj Ivano,“ řekla tiše. „Můžu dál?“

Chvíli jsem váhala. V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory s mámou, s bratrem Petrem, dokonce i s tátou, který mi včera po telefonu řekl: „Hlavně nedělej zbytečné drama.“

Pustila jsem Marii dovnitř. Lenička ji okamžitě poznala a rozběhla se k ní s výkřikem: „Babi!“ Marie ji sevřela v náručí a já cítila, jak mi zvlhnuly oči.

Oslava začala poklidně. Děti si hrály, dospělí popíjeli kávu a povídali si o počasí. Jenže napětí viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Máma Marii okázale ignorovala, Petr se jí vyhýbal pohledem a já jsem měla pocit, že každé slovo musím vážit na lékárnických vahách.

Když přišel čas rozbalovat dárky, Marie podala Leničce krabici. „To je pro tebe, zlatíčko,“ usmála se. Lenička roztrhala papír a vykřikla radostí – byla to panenka v krásných šatech. V tu chvíli máma neudržela nervy na uzdě.

„To je hezké, že si vzpomněla aspoň někdo z té rodiny,“ utrousila hlasitě.

Marie ztuhla. „Paní Novotná, já vím, že Tomáš…“ začala opatrně.

„Nechci o něm slyšet ani slovo!“ přerušila ji máma ostře. „Moje dcera si prošla peklem kvůli vašemu synovi! A vy si myslíte, že tady můžete jen tak přijít?“

Všichni ztichli. Lenička se přitiskla ke mně a já cítila, jak se mi třesou ruce.

„Mami, prosím tě…“ zašeptala jsem.

Marie se nadechla: „Ivano, já vím, že Tomáš udělal spoustu chyb. Ale Lenička je moje vnučka. Nechci ji ztratit jen proto, že dospělí nedokážou odpustit.“

Petr se do toho vložil: „A co když to Lence ublíží? Co když bude zmatená? Má právo vědět, kdo je její rodina?“

Zavládlo ticho. Každý čekal na mou odpověď. V hlavě mi vířily vzpomínky – hádky s Tomášem, jeho odchody z domu, slzy v noci… Ale taky chvíle, kdy jsme byli šťastní. A Marie byla vždycky ta, která držela rodinu pohromadě.

„Já nevím,“ vydechla jsem nakonec. „Chci pro Leničku to nejlepší. Ale nevím, co to je.“

Marie položila ruku na mou: „Nechci ti brát dceru. Jen chci být její babičkou.“

Máma vstala od stolu: „A co když se Tomáš vrátí? Co když zase všechno rozbije?“

„Tomáš už není součástí našeho života,“ řekla jsem pevněji, než jsem se cítila. „Ale Marie je jiná.“

Oslava pokračovala v napjatém tichu. Každý pohled byl jako ostří nože. Když hosté odešli a já uklízela talíře, přišla za mnou Marie do kuchyně.

„Ivano,“ řekla tiše, „děkuju, že jsi mě pozvala. Vím, že to nebylo lehké.“

Podívala jsem se na ni – na ženu, která přišla o syna i snachu a teď bojuje o místo ve vnuččině životě.

„Nevím, jestli dělám správnou věc,“ přiznala jsem.

Marie se usmála smutně: „Možná žádná cesta není správná nebo špatná. Jen musíme dělat to nejlepší, co umíme.“

Když odešla, sedla jsem si ke stolu a dívala se na spící Leničku. V hlavě mi zněla otázka: Kde je ta hranice mezi minulostí a budoucností? Mám právo rozhodovat o tom, koho bude moje dcera milovat?

Co byste udělali vy? Má mít bývalá tchyně právo být součástí života své vnučky – i když to znamená rozdělenou rodinu?