Když vlastní krev zradí: Příběh babičky Věry a boje o domov

„Věro, už jsi zase zapomněla zamknout dveře! Co kdyby ti sem někdo vlezl?“ ozvalo se za mnou, když jsem se skláněla nad hrncem s polévkou. Otočila jsem se a u dveří stál můj vnuk Tomáš, s rukama v kapsách a výrazem, který mi připomněl jeho otce – mého syna Petra. Vždycky byl trochu drzý, ale poslední dobou v jeho hlase cítila něco nového. Něco, co mě zneklidňovalo.

„Tomáši, prosím tě, vždyť je den a já tu bydlím už čtyřicet let. Nikdy se tu nic nestalo,“ odpověděla jsem klidně, ale uvnitř mě bodla nejistota. Tomáš se rozhlédl po mém malém bytě na Vinohradech a já si všimla, jak jeho pohled sklouzl k obrazu nad pohovkou – svatební fotce mě a mého zesnulého manžela Karla.

„Babi, víš, že tenhle byt má dneska cenu zlata? Kdybys ho prodala, mohla bys si koupit něco menšího a ještě by ti zbylo na hezký život,“ začal opatrně. V tu chvíli mi zatrnulo. Už několikrát naznačoval, že bych měla přemýšlet o stěhování, ale nikdy to neřekl takhle napřímo.

„A kam bych šla? Tady mám všechno – vzpomínky, sousedy, svůj život,“ odpověděla jsem tiše. Tomáš pokrčil rameny a sedl si ke stolu.

„Jenže babi… víš, já bych potřeboval pomoct. S Anetou čekáme miminko a hypotéka je dneska šílená. Kdybys nám pomohla… třeba tím bytem…“

Zůstala jsem stát s vařečkou v ruce. Srdce mi bušilo až v krku. Tak proto sem poslední dobou chodil tak často? Ne kvůli mně, ale kvůli bytu?

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsem Tomáše vodila do školky, jak jsme spolu pekli bábovku, když byl malý. Vždycky byl můj miláček. A teď…

Druhý den ráno jsem šla na poštu pro důchod a potkala sousedku paní Novotnou. „Věro, slyšela jsem, že tvůj Tomáš hledá větší byt. To je dneska těžké pro mladé… Ale ty se přece nikam nechystáš, viď?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Nechystám,“ zalhala jsem. Ale v hlavě mi to šrotovalo. Co když mě Tomáš opravdu chce připravit o domov? Co když mě přemluví k podpisu nějaké smlouvy? V televizi pořád varují před podvody na seniory…

Večer jsem zavolala své dceři Lence. „Leničko, myslíš, že bych měla Tomášovi pomoct s bytem?“ zeptala jsem se opatrně.

Lenka chvíli mlčela. „Mami, je to tvoje rozhodnutí. Ale pamatuj si – byt je tvůj. Nikdo tě nemůže nutit.“

Další dny byl Tomáš neodbytný. Nosil mi nákupy, opravoval kapající kohoutek, dokonce mi donesl kytici růží k svátku. Ale pokaždé zmínil byt. „Babi, kdybys nám pomohla, nikdy bych ti to nezapomněl…“

Jednou večer jsem zaslechla jeho rozhovor s Anetou na balkoně: „Když babi prodá byt, máme vyhráno. Ona už tam stejně dlouho nebude…“

To byla rána do srdce. Celou noc jsem probrečela do polštáře. Ráno jsem se podívala do zrcadla a rozhodla se: Nenechám se zahnat do kouta.

Zašla jsem za právníkem panem Dvořákem. „Paní Věro, jste svéprávná a byt je jen váš. Pokud nechcete nic podepisovat, nemusíte,“ ujistil mě.

Ale já už měla jasno. Pokud mě vlastní vnuk vidí jen jako klíč od bytu, musím jednat.

Za týden jsem dala byt do nabídky realitní kanceláře. Když to Tomáš zjistil, přišel rozzuřený.

„Babi! To nemůžeš! Ten byt měl být náš!“ křičel.

Podívala jsem se mu zpříma do očí: „Ten byt byl vždycky můj domov. A domov není něco, co si můžeš nárokovat jen proto, že jsi rodina.“

Tomáš odešel prásknutím dveří. Dlouho jsme spolu nemluvili.

Byt jsem nakonec prodala staršímu páru z Moravy a koupila si menší byt v Modřanech. Je tu klid a mám výhled na řeku.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem být tvrdší? Nebo naopak laskavější?

Ale jedno vím jistě – rodina není o majetku. A někdy je potřeba bránit svůj domov i před těmi nejbližšími.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec po takové zradě ještě věřit vlastní rodině?