Testament, který změnil všechno: Příběh jedné rodiny z Vinohrad

„Co to sakra je?“ vydechla jsem, když jsem vytáhla z tečkované složky mezi účty a starými pojistkami silnější list papíru s razítkem notáře. Hledala jsem jen číslo na instalatéra, protože v koupelně zase praskla trubka. Místo toho jsem držela v ruce testament svého manžela, Pavla. Jeho jméno v prvním odstavci, ve druhém rozdělení majetku – a pak věta, která mi doslova vyrazila dech: „Zapisuje čtyřicet procent finančních prostředků a právo k bytu na Korunní ulici paní Janě Novotné.“

Jana Novotná. To jméno mi nic neříkalo. V hlavě mi začalo hučet. Sedla jsem si na studenou dlažbu v předsíni a zírala na ten papír. Všechno se mi v tu chvíli rozpadlo pod rukama. Byli jsme s Pavlem spolu dvacet let. Dvě děti, hypotéka, společné dovolené na Šumavě i hádky kvůli rozbité myčce. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového skrývá.

Když se večer Pavel vrátil domů, seděla jsem u stolu s testamentem před sebou. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se tiše, ale hlas se mi třásl vzteky i strachem.

Pavel zbledl. „Kde jsi to našla?“

„Hledala jsem číslo na instalatéra! Proč je v tvém testamentu nějaká Jana Novotná?“

Chvíli mlčel, pak si sedl naproti mně a složil hlavu do dlaní. „To je složité…“

„Tak mi to vysvětli! Máš s ní dítě? Milenku? Kdo to je?“

Pavel se nadechl a začal vyprávět. Jana byla jeho první láska z gymplu. Prý se před pár lety znovu potkali na třídním srazu. Byla rozvedená, sama s dcerou, v těžké situaci. Prý jí chtěl jen pomoct, půjčil jí peníze na nájem, občas jí koupil něco do domácnosti. A pak… prý už nevěděl, jak z toho ven.

„A co my? Co tvoje rodina? Myslel jsi někdy na nás?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Děti se probudily a přišly do kuchyně. „Mami, co se děje?“ ptala se Anička ospale.

„Nic, běžte spát,“ snažila jsem se je uklidnit, ale hlas mi selhával.

Pavel odešel spát na gauč do obýváku. Já celou noc nespala. Hlavou mi běžely všechny ty roky – naše svatba v kostele na Vinohradech, první byt na Žižkově, společné víkendy u Pavlových rodičů v Kolíně. Všechno teď vypadalo jako lež.

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Všechno v pořádku?“ ptala se mě Martina z účtárny.

„Jen rodinné trable,“ zamumlala jsem.

Večer jsem seděla u počítače a hledala Janu Novotnou na Facebooku. Našla jsem ji hned – profilová fotka s malou holčičkou, asi její dcera. Byla hezká, ale unavená žena kolem čtyřicítky. Dlouho jsem váhala, než jsem jí napsala zprávu: „Dobrý den, omlouvám se, že vás kontaktuji, ale našla jsem vaše jméno v testamentu mého manžela Pavla… Můžeme si promluvit?“

Odpověděla ještě ten večer: „Dobrý den, paní Dvořáková. Chápu vaše překvapení. Nechtěla jsem vám nikdy ublížit. Pavel mi opravdu jen pomáhal v těžké době. Nic víc mezi námi nebylo.“

Nevěřila jsem jí. Chtěla jsem vědět pravdu. Domluvily jsme si schůzku v kavárně na náměstí Míru.

Jana přišla přesně na čas. Byla nervózní, ruce se jí třásly.

„Proč právě vy? Proč vám odkázal tolik peněz?“ zeptala jsem se bez obalu.

„Byla jsem zoufalá,“ řekla tiše. „Můj bývalý manžel mě nechal s dluhy a malou dcerou. Pavel byl jediný člověk, který mi tehdy pomohl. Nikdy jsme spolu nic neměli… Vím, že to tak nevypadá.“

Seděly jsme tam dvě hodiny. Plakala jsem i já, i ona. Nakonec mi ukázala staré e-maily od Pavla – byly plné podpory a povzbuzení, ale žádné milostné vyznání.

Vrátila jsem se domů ještě zmatenější než předtím. Pavel mě prosil o odpuštění: „Chtěl jsem jen pomoct člověku v nouzi… Ale měl jsem ti to říct.“

Týdny jsme spolu skoro nemluvili. Děti cítily napětí doma a ptaly se proč je táta pořád smutný a máma pláče v koupelně.

Nakonec jsme šli k rodinnému terapeutovi. Tam poprvé Pavel přiznal, že měl pocit viny z toho, že jeho vlastní matka kdysi skončila sama bez pomoci – proto prý musel Janě pomoct za každou cenu.

Bylo těžké mu odpustit. Ale ještě těžší bylo žít dál ve lži nebo nenávisti. Po měsících hádek a ticha jsme se rozhodli dát našemu vztahu ještě šanci – ale už nikdy to nebylo jako dřív.

Testament jsme změnili společně u notáře. Jana dostala menší finanční pomoc – tentokrát s mým vědomím a souhlasem.

Někdy večer sedím u okna našeho bytu na Vinohradech a přemýšlím: Co bych udělala jinak? Může člověk opravdu odpustit zradu – i když nebyla fyzická? A jak moc známe ty, se kterými žijeme celý život?