Už nikdy nechci slyšet slovo tchyně: Příběh o tom, jak jsem zavřela dveře před vlastní rodinou

„Vypadni! Už tě tu nechci vidět!“ křičela jsem a třásla se po celém těle. Dveře za mojí tchyní hlasitě bouchly a v bytě se rozhostilo ticho, které mi připadalo těžší než cihly. Stála jsem opřená o stěnu v předsíni, s očima plnýma slz a srdcem bušícím jako splašené. V tu chvíli jsem věděla, že jsem překročila bod, odkud není návratu.

Moje jméno je Lucie Novotná a nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou ta zlá snacha, o které se vypráví na rodinných oslavách. Když jsem si brala Petra, byla jsem přesvědčená, že jeho maminka Jana bude prostě jen další člen rodiny. Ale už na svatbě mi podala ruku tak chladně, že jsem měla chuť si ji otřít o šaty. „Doufám, že víš, do čeho jdeš,“ řekla mi tehdy tiše, když mě objímala. Myslela jsem si, že je to jen nervozita. Jak moc jsem se mýlila.

První měsíce po svatbě byly plné malých šarvátek. Jana chodila k nám domů bez ohlášení, prý „jen na kafe“, ale pokaždé měla připomínky: „Takhle se brambory nekrájí, Lucko.“ „Petřík má rád jinak povlečenou postel.“ „Tohle bys měla dělat jinak.“ Petr se vždycky jen usmíval a říkal: „To je prostě máma.“ Jenže já jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc.

Jednou večer, když jsme s Petrem seděli u televize, jsem mu to řekla: „Petře, tvoje máma mě dusí. Nemůžu dýchat.“ Podíval se na mě s nepochopením. „Ale vždyť ona to myslí dobře. Je sama, táta jí umřel, potřebuje nás.“ V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle boji budu sama.

Čas plynul a Jana byla čím dál dotěrnější. Začala mi radit i ohledně práce – prý bych měla dělat něco pořádného, ne být učitelkou na základce. Když jsme čekali první dítě, začala chodit ještě častěji. „Musíš jíst víc zeleniny! Takhle dítě nebude zdravé.“ „Já bych v tvém věku už měla všechno připravené.“ Každý její komentář byl jako drobný škrábanec na mé sebeúctě.

Po porodu to bylo ještě horší. Jana přišla hned druhý den z porodnice a začala mi diktovat, jak mám kojit, jak mám malou oblékat a kdy ji mám ukládat ke spánku. Jednou v noci jsem ji načapala v ložnici, jak kontroluje postýlku. „Jen jsem chtěla vidět, jestli je všechno v pořádku,“ šeptala. Byla jsem vyčerpaná a připadala si jako host ve vlastním domě.

Petr byl stále na její straně. Když jsem mu řekla, že už to nezvládám, jen pokrčil rameny: „To přejde.“ Ale ono to nepřešlo. Naopak – Jana začala naše hádky využívat proti mně. Jednou přišla za Petrem a řekla mu: „Lucka je hysterická. Myslíš, že je to dobré pro malou?“ Ten večer jsme se pohádali tak, že jsem poprvé uvažovala o rozvodu.

Pak přišel ten osudný den. Jana přišla bez ohlášení – jako vždy – a začala reorganizovat kuchyň. „Tady máš všechno špatně! Jak v tom můžeš něco najít?“ V tu chvíli mi praskly nervy. „Dost! Tohle je můj domov! Už tě tu nechci!“ křičela jsem a poprvé v životě cítila opravdovou sílu. Jana se na mě podívala s nenávistí v očích a odešla.

Petr byl v šoku. „Tohle jsi přehnala,“ řekl mi tiše. „Je to moje máma.“ Já ale věděla, že už nemůžu ustupovat. Několik dní jsme spolu skoro nemluvili. Petr chodil domů později a já se snažila starat o dceru sama. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem cítila úlevu.

Jana mi začala psát zprávy – nejdřív výčitky („Zničila jsi naši rodinu“), pak prosby („Petřík tě potřebuje“), nakonec urážky („Jsi neschopná matka“). Neodpovídala jsem. Po týdnu přišel Petr domů s kufrem v ruce. „Potřebuju čas,“ řekl jen a odešel k matce.

Byla jsem sama s malou dcerou v bytě plném ticha a vzpomínek na hádky. Každý den jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správnou věc. Moje máma mi říkala: „Musíš bojovat za sebe.“ Ale já měla pocit, že bojuji proti celé rodině.

Po měsíci se Petr vrátil. Byl unavený a smutný. „Máma tě nikdy nepřijme,“ řekl mi tiše. „Ale já nechci žít bez tebe.“ Dohodli jsme se na pravidlech – Jana k nám nesmí bez pozvání a já už nikdy nebudu tolerovat její urážky.

Dnes je to rok od té hádky. S Janou nemluvím a nelituji toho. Možná je to sobecké, ale poprvé v životě mám pocit, že dýchám svobodně.

Někdy si ale kladu otázku: Je lepší mít klid za cenu rozbité rodiny? Nebo bych měla být trpělivější? Co byste udělali vy na mém místě?