Když rodina chce, co nechci dát: Příběh o hranicích a odvaze říct ne

„Jano, prosím tě, nemohla bys mi půjčit ten kočárek? Vždyť malá už ho skoro nepotřebuje a my bychom aspoň nemuseli kupovat nový,“ ozvala se teta Alena hned mezi dveřmi, sotva jsem otevřela. Její hlas byl naléhavý, pohled neústupný. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stáhne žaludek. Kočárek byl ještě potřeba – pro naši Elišku, která sice už občas chodí sama, ale na delší procházky ho pořád potřebujeme. Jenže v naší rodině je zvykem vyhovět. A já jsem vždycky byla ta hodná.

„Teto, víš, že Eliška ještě…“ začala jsem opatrně, ale Alena mě přerušila: „Ale no tak! Vždyť jste ho dostali od babičky zadarmo. A já teď fakt nemám peníze na nový. Jen na pár měsíců, než malý povyroste.“

Zaváhala jsem. V hlavě mi běžely všechny ty situace z posledních měsíců: bratr Petr si půjčil mou vrtačku a vrátil ji rozbitou; sestřenice Lenka si odnesla krabici dětského oblečení s tím, že mi ji vrátí – nikdy se tak nestalo. A pokaždé, když jsem se ozvala, slyšela jsem: „No tak, vždyť jsme rodina.“

Tenhle argument mě vždycky odzbrojil. Jako by rodina znamenala, že musím ustoupit. Že moje potřeby jsou až na posledním místě.

Večer jsem seděla u stolu s manželem Tomášem. „Zase chtějí něco půjčit?“ zeptal se tiše a pohladil mě po ruce. Přikývla jsem a cítila slzy v očích.

„Jano, musíš jim to říct. Už toho bylo dost. Vždyť tě to ničí,“ řekl Tomáš pevně.

„Ale co když se na mě naštvou? Co když mě přestanou zvát? Co když…“ hlas se mi zlomil.

Tomáš mě objal: „A co když ztratíš sama sebe? Myslíš na sebe vůbec někdy?“

Celou noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Jakmile řeknu ne, přijdu o rodinu? Nebo už teď přicházím o sebe?

Ráno jsem šla s Eliškou do parku. Seděla v kočárku a smála se na holuby. Pozorovala jsem ji a najednou mi došlo, že nechci, aby jednou byla stejná jako já – aby neuměla říct ne.

Odpoledne mi volala máma. „Alena říkala, že jsi jí nechtěla půjčit kočárek. Jano, vždyť víš, jak je na tom finančně špatně.“

„Mami, ale my ho ještě potřebujeme,“ snažila jsem se vysvětlit.

„No jo, ale rodina si má pomáhat,“ povzdechla si máma.

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč je moje potřeba vždycky méně důležitá? Proč mám pocit viny pokaždé, když chci něco pro sebe?

Večer přišla SMS od Aleny: „Díky za nic. Aspoň vidím, jaká jsi.“

Seděla jsem u stolu a brečela. Tomáš mě objal a šeptal: „Tohle není tvoje vina.“

Další dny byly těžké. Máma se mnou mluvila odměřeně, bratr Petr mi neodpověděl na zprávu k narozeninám jeho syna. Všude ticho a napětí.

Jednou večer přišla Eliška ke mně a objala mě kolem krku: „Maminko, proč pláčeš?“

Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech: „Jen jsem smutná.“

„Já tě mám ráda,“ zašeptala a já si uvědomila, že tohle je to nejdůležitější.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Bojím se říct ne své rodině.“ Psycholožka se na mě usmála: „A proč myslíte, že je vaše potřeba méně důležitá než jejich?“

Nevěděla jsem odpověď.

Postupně jsem se učila nastavovat hranice. Bylo to těžké – každý telefonát s mámou byl zkouškou nervů. Každé setkání s rodinou bylo plné napětí.

Jednou jsme byli na rodinné oslavě u babičky v Plzni. Alena tam byla taky. Celý večer se mnou nemluvila. Když jsme odcházeli, zastavila mě u dveří:

„Jano, proč jsi taková? Dřív jsi byla jiná.“

Podívala jsem se jí do očí: „Dřív jsem neuměla říct ne.“

Odešla beze slova.

Cestou domů jsem cítila úlevu i smutek zároveň. Něco ve mně umřelo – ta stará Jana, která vždycky ustoupila. Ale narodila se nová – ta, která chrání sebe i svou dceru.

Dnes už vím, že říct ne není sobectví. Je to nutnost. A že skutečná rodina by měla respektovat i moje hranice.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik toho musíme obětovat pro klid v rodině? A kde je ta hranice mezi pomocí a ztrátou sebe sama?