Když se tchyně stane pečovatelkou: Pět let, které mi změnily život

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Já přece nemůžu opustit práci a starat se o tvou maminku,“ vyhrkla jsem, když mi snacha poprvé zavolala. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Vždycky jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě, ale tentokrát jsem měla pocit, že se všechno rozpadá.

Jana byla zoufalá. Její maminka, paní Věra, měla po mrtvici a potřebovala celodenní péči. Jana s mým synem Petrem pracovali oba na směny v nemocnici a neměli nikoho jiného. „Prosím tě, Aleno, aspoň na pár měsíců. Než najdeme nějakou pečovatelku,“ prosila mě do telefonu. Věděla jsem, že nemám na výběr.

První den u Věry byl jako zlý sen. Byt na sídlišti v Brně byl tichý a studený. Věra ležela v posteli, oči upřené do stropu. Když jsem jí nabídla čaj, jen zavrtěla hlavou. „Nemusíte tu být,“ zamumlala. „Stejně mi nepomůžete.“

Každý den byl boj. Věra byla tvrdohlavá, odmítala jíst, odmítala cvičit. Já jsem se snažila být trpělivá, ale někdy jsem měla chuť utéct. Večer jsem volala Petrovi a brečela do telefonu: „Já to nezvládnu! Ona mě nenávidí.“

Petr mě uklidňoval: „Mami, ona je jen nešťastná. Dej tomu čas.“ Ale čas plynul a nic se neměnilo. Jana mi začala vyčítat, že nejsem dost trpělivá. „Kdybys byla milejší, možná by s tebou spolupracovala,“ říkala mi jednou v kuchyni, když přišla z práce.

Začaly hádky. Petr stál mezi námi jako prostředník. „Obě jste tvrdohlavé,“ povzdechl si jednou večer. „Ale musíme to zvládnout.“

Jednoho dne jsem přišla do pokoje a našla Věru plačící. Sedla jsem si k ní a poprvé za ty týdny ji vzala za ruku. „Vím, že je to těžké,“ řekla jsem tiše. „Ale nejsi na to sama.“

Věra se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já už nechci žít,“ zašeptala. Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Najednou jsem pochopila, že nejde jen o tělo, ale hlavně o duši.

Začala jsem hledat pomoc – psychologa, rehabilitaci, podporu od sousedek. Pomalu se mezi mnou a Věrou začalo rodit něco jako důvěra. Jednou mi dokonce řekla: „Děkuju, že jsi tu.“

Jenže doma to začalo skřípat. Můj muž Karel byl naštvaný, že nejsem doma. „Celý život jsi se starala o všechny ostatní! A co já?“ vyčetl mi jednou večer u večeře.

„A co mám dělat? Nechat je v tom?“ bránila jsem se.

„A co když se ti něco stane? Myslíš i na sebe?“

Začala jsem pochybovat o všem – o svých rozhodnutích i o tom, jestli mám právo obětovat svůj život pro někoho jiného. Přestala jsem spát, byla jsem unavená a podrážděná.

Jednoho dne mi Jana oznámila: „Našli jsme pečovatelku.“ Místo úlevy jsem cítila prázdno. Co teď budu dělat? Kdo vlastně jsem bez toho všeho shonu?

Poslední den u Věry jsme seděly spolu u okna a dívaly se na déšť. „Bála jsem se tě,“ řekla najednou Věra tiše. „Ale teď vím, že jsi silnější než já.“

Objaly jsme se a já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Doma mě čekal Karel s kyticí růží. „Vítej zpátky,“ řekl a políbil mě na čelo.

Ale nic už nebylo jako dřív. Změnila jsem se – byla jsem unavenější, ale i silnější. Naučila jsem se říkat ne a myslet i na sebe.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Stálo to za to? A co byste udělali vy na mém místě?