Mezi hanbou a svobodou: Vyznání české ženy po manželství
„Jak jsi to mohl udělat?“ vykřikla jsem, když jsem v jeho mobilu našla zprávy od cizí ženy. Stála jsem uprostřed naší kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Petr mlčel, díval se na mě těma svýma šedýma očima, ve kterých jsem kdysi viděla jistotu a domov. Teď v nich byla jen prázdnota a strach.
„Marie, prosím tě…“ začal tiše, ale já ho nenechala domluvit. „Nechci slyšet žádné výmluvy! Vždyť jsme spolu skoro dvacet let! Máme dvě děti! Jak jsi mohl?“
Ten večer jsem nespala. Seděla jsem na gauči, zatímco Petr spal v dětském pokoji na matraci. V hlavě mi běžely vzpomínky – naše první rande na Petříně, svatba v kostele na Malé Straně, první Vánoce s malou Terezkou. A teď tohle. Zrada, která mě bolela víc než cokoliv jiného.
Ráno jsem zavolala mamince. Doufala jsem v pochopení, ale místo toho jsem slyšela: „Marie, rozvod není řešení. Všichni máme problémy. Musíš být silná kvůli dětem.“
„Ale mami, on mě podvedl! Jak mu mám ještě věřit?“
„Tvůj otec taky nebyl svatý. Ale rodina je rodina. Nechci, aby tvoje děti vyrůstaly bez otce.“
Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř. Jako by moje bolest nikoho nezajímala. Jako by moje štěstí bylo méně důležité než tradice a pověst rodiny.
Petr se snažil. Nosil mi kytky, vařil večeře, dokonce navrhl společnou dovolenou do Krkonoš. Ale já už mu nevěřila. Každý jeho dotek mi připomínal tu zradu. Každý jeho úsměv byl falešný.
Jednoho večera jsme seděli u stolu s dětmi. Terezka se ptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“
Podívala jsem se na ni a rozbrečela se. Petr mě pohladil po ruce, ale já ji ucukla.
„To nic, zlatíčko,“ zašeptala jsem. „Jen jsem unavená.“
Večer jsem šla na procházku do parku za domem. Sedla jsem si na lavičku a sledovala světla města. Přemýšlela jsem o svém životě. O tom, jak jsem vždycky dělala to, co se ode mě čekalo – vystudovala ekonomku, vdala se za Petra, porodila dvě děti, chodila na rodičovské schůzky a pekla bábovky na školní slavnosti.
Ale co já? Kde je moje štěstí? Mám právo chtít víc?
Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Vyprávěla jsem jí o svých snech – že bych chtěla studovat výtvarnou školu, že bych chtěla jet sama do Paříže, že bych chtěla být někdy jen Marie, ne jen manželka a matka.
Jednou večer přišla za mnou sestra Jana. „Měla bys mu odpustit,“ řekla potichu. „Kvůli dětem.“
„A co já? Na mě nikdo nemyslí?“ vybuchla jsem.
Jana pokrčila rameny: „Vždyť máš všechno – byt, děti, manžela…“
„Ale nemám sebe!“
Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala své pocity, strachy i malé radosti. Pomalu jsem si uvědomovala, že mám právo být šťastná.
Jednoho dne jsem potkala starého kamaráda ze školy – Tomáše. Pozval mě na kávu do kavárny na Vinohradech. Povídali jsme si celé hodiny o všem možném – o knihách, filmech i o životě. Cítila jsem se zase jako člověk.
Když jsem přišla domů později než obvykle, Petr seděl v kuchyni a čekal na mě.
„Kde jsi byla?“ zeptal se podezřívavě.
„Na kávě s kamarádem.“
Viděla jsem v jeho očích žárlivost i strach.
„Marie… já tě nechci ztratit.“
Podívala jsem se na něj dlouze a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.
„Možná už jsme se dávno ztratili,“ odpověděla jsem tiše.
Další týdny byly plné hádek i ticha. Děti to cítily a byly smutné. Ale já věděla, že už nemůžu dál žít lež.
Jednoho rána jsem sbalila pár věcí a odešla s dětmi k Janě. Petr plakal a prosil mě, abych zůstala. Ale já už nemohla.
Maminka mi volala každý den a vyčítala mi, že ničím rodinu. Ale já poprvé v životě cítila svobodu.
Začala jsem studovat výtvarnou školu dálkově a našla si práci v galerii. Bylo to těžké – peněz bylo málo a samota bolela. Ale každý den jsem byla o kousek blíž sama sobě.
Dnes už vím, že mám právo být šťastná. Že tradice nejsou důležitější než moje vlastní srdce.
Někdy se ptám sama sebe: Kolik žen kolem mě žije jen proto, aby splňovaly očekávání ostatních? A kolik z nás najde odvahu žít svůj vlastní život?