„Moje tchyně jen předstírá nemoc – ale jak dlouho to ještě vydržím?” – Drama české snachy mezi čtyřmi stěnami

„Zase jsi zapomněla koupit ten její speciální čaj?!” křičel na mě Petr z kuchyně, zatímco jsem se snažila utišit malou Aničku, která plakala v ložnici. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Všechno to začalo před půl rokem, když se k nám nastěhovala Petrova maminka, paní Novotná. Tehdy jsem si myslela, že nám pomůže s dětmi a domácností, protože jsem se po mateřské vracela do práce. Jenže místo toho se náš byt proměnil v bitevní pole.

První týdny byly ještě snesitelné. Tchyně byla milá, vařila obědy a vyprávěla mi historky ze svého mládí v Plzni. Ale pak se začaly dít zvláštní věci. Jednoho rána jsem ji našla sedět na gauči, bledou a s rukou na hrudi. „Jitko, já asi umřu,“ zašeptala dramaticky. Vyděsila jsem se a volala Petrovi do práce. Přijel domů, tchyni odvezli na pohotovost – a nic jí nenašli. To se opakovalo několikrát. Každý týden nové příznaky: bolest hlavy, závratě, slabost v nohou. Vždycky když měl Petr volno nebo když jsem měla něco důležitého v práci.

Začala jsem si všímat vzorců. Kdykoliv jsme s Petrem plánovali víkend jen pro sebe, tchyně náhle onemocněla. Když jsem měla jít s kamarádkami na kávu, najednou nemohla vstát z postele. Petr mi nevěřil. „Maminka je nemocná, buď na ni hodná,“ říkal mi vyčítavě. Ale já cítila, že něco nehraje.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi tchyní a její kamarádkou po telefonu. „No jo, Jitka je hodná holka, ale musí vědět, kdo je tady paní domu,“ smála se tiše. Ztuhla jsem ve dveřích. Bylo mi jasné, že to dělá schválně.

Začaly hádky s Petrem. „Proč jí nevěříš? Je to moje máma!“ křičel na mě. „Protože to není normální! Vždycky když mám něco důležitého, je najednou nemocná! Nevidíš to?“ bránila jsem se zoufale.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a našla tchyni v kuchyni, jak si s chutí dává koláč a směje se u televize. Když mě zahlédla, okamžitě si začala stěžovat na bolest břicha a lehla si na gauč. Ten večer jsem Petrovi řekla pravdu: „Viděla jsem ji! Nic jí není, jenom to hraje!“ Ale on mi nevěřil.

Začala jsem být zoufalá. Přestala jsem spát, zhubla jsem pět kilo za měsíc. Každý den jsem se bála vracet domů. Doma mě čekal chladný pohled tchyně a Petrova lhostejnost. Anička byla neklidná a často plakala.

Jednou v noci jsem slyšela tichý pláč z obýváku. Šla jsem tam a našla tchyni sedět potmě u okna. „Proč to děláte?“ zeptala jsem se tiše. Dlouho mlčela. Pak řekla: „Bojím se být sama.“

V tu chvíli mi jí bylo líto. Ale zároveň jsem věděla, že takhle dál žít nemůžeme.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi poradila, abych s Petrem otevřeně mluvila o svých pocitech a stanovila hranice. Jednoho večera jsem si sedla s Petrem ke stolu a řekla mu všechno: jak se cítím odstrčená, jak mám pocit, že jeho máma manipuluje celou rodinu, jak už nemůžu dál.

Petr byl nejdřív naštvaný, ale pak začal přemýšlet. Další den jsme si všichni tři sedli dohromady. Tchyně nejdřív popírala všechno, ale když viděla, že jsme jednotní, rozplakala se.

Nakonec jsme se dohodli: tchyně začne chodit do klubu seniorů a my jí pomůžeme najít nové přátele. Já jsem si slíbila, že budu víc myslet na sebe a nenechám se manipulovat.

Není to dokonalé – občas jsou hádky i slzy – ale aspoň už nejsem sama proti všem.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já? Proč je tak těžké říct nahlas pravdu o rodinných vztazích? Co byste udělali vy na mém místě?