Moje dcera mi každý měsíc posílá peníze: Prosím tě, mami, neříkej to Petrovi

„Mami, prosím tě, hlavně to neříkej Petrovi. On by to nepochopil…“ Její hlas zněl naléhavě, skoro až provinile. Držela jsem v ruce obálku s několika tisíci korunami a dívala se na prázdnou lednici. V hlavě mi hučelo. Vždyť jsem její matka, měla bych být ta, která pomáhá jí, ne naopak. Ale Jana věděla, že s důchodem sotva zaplatím nájem a léky. A tak mi už půl roku každý měsíc posílá peníze – potají.

„Neboj se, Janičko,“ šeptla jsem do telefonu a snažila se, aby mi neukápla slza. „Nikomu nic neřeknu.“

Ale v srdci mě to bolelo. Nejen kvůli té závislosti na vlastní dceři, ale hlavně kvůli té lži. Petr byl vždycky hrdý chlap. Když si ho Jana brala, říkal mi: „Nebojte se, paní Novotná, o Janu se postarám.“ A já mu věřila. Jenže Petr přišel před rokem o práci a od té doby je doma nervózní, podrážděný. Jana mi nikdy neřekla, jak to u nich doma opravdu vypadá, ale já to poznám – matka to vždycky pozná.

Jednou večer jsem seděla u stolu a počítala drobné na chleba a mléko. Najednou někdo zazvonil. Lekla jsem se – kdo by mohl přijít takhle pozdě? Otevřela jsem dveře a tam stála Jana. Oči měla červené od pláče.

„Mami… můžu u tebe dneska přespat?“

Objala jsem ji a cítila, jak se celá třese. Sedly jsme si do kuchyně a ona mi mezi vzlyky vyprávěla, že Petr zase křičel. Prý kvůli penězům. Prý že ona neumí šetřit, že všechno rozhází za blbosti. Přitom vím, že Jana šetří každou korunu – i tu moji.

„A co děti?“ zeptala jsem se tiše.

„Spí u babičky na druhé straně města,“ odpověděla Jana a sklopila oči.

Seděly jsme dlouho do noci a já jí hladila vlasy jako kdysi, když byla malá holčička. Chtěla jsem jí říct, ať už mi ty peníze neposílá, že to zvládnu sama. Ale když jsem viděla její unavenou tvář a slyšela její tiché vzlyky, nedokázala jsem to vyslovit.

Dny plynuly a já žila v neustálém strachu, že Petr na něco přijde. Jednou mi volal: „Paní Novotná, nevíte náhodou, kde je Jana? Máte s ní nějaké tajnosti?“ Srdce mi bušilo až v krku.

„Ne, Petře, nic nevím,“ zalhala jsem poprvé v životě svému zeti.

Začala jsem si všímat i pohledů sousedů. „Paní Novotná, vy máte pořád nové boty! To vám ten důchod stačí?“ ptala se paní Dvořáková z vedlejšího bytu s úsměvem, který byl všechno jen ne přátelský.

„Šetřím si,“ odpověděla jsem a rychle zavřela dveře.

Jednoho dne přišel dopis z úřadu – zvýšení nájmu. Seděla jsem nad tím papírem a brečela. Zavolala jsem Janě.

„Mami, neboj se, pošlu ti víc,“ řekla hned bez váhání.

„Ale Janičko… co když na to Petr přijde? Co když tě opustí?“

„Mami, on mě neopustí kvůli pár tisícům. Ale kdyby věděl, že ti posílám peníze… nevím, co by udělal.“

A tak jsme dál žily ve lži. Já s pocitem viny a ona ve strachu z manžela.

Jednou večer mi Jana volala celá rozrušená: „Mami! Petr našel výpis z účtu! Ptá se mě, kam mizí peníze!“

Ztuhla jsem. „Co jsi mu řekla?“

„Že splácím starou půjčku… Ale nevím, jak dlouho tomu bude věřit.“

Ten večer jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom všem – o své hrdosti, o Janině obětavosti i o Petrovi, který kdysi býval jiný. Kde se stala chyba? Proč musíme žít v takovém strachu?

Za pár dní přišla Jana s dětmi na návštěvu. Byla bledá a unavená. Děti si hrály v pokoji a my seděly u stolu.

„Mami… já už nemůžu dál lhát,“ řekla najednou tiše.

Chytila jsem ji za ruku. „Janičko… možná je čas říct Petrovi pravdu.“

Zavrtěla hlavou: „Bojím se… Ale možná máš pravdu.“

A tak jsme spolu seděly dlouho do noci a plánovaly, jak Petrovi všechno říct. Bylo to těžké rozhodnutí – ale možná jediné správné.

Dnes večer má Jana Petrovi všechno přiznat. Sedím doma sama a čekám na zprávu od ní. Srdce mi buší strachy i úlevou zároveň.

Přemýšlím: Kolik rodin kolem nás žije ve lži jen proto, aby přežily? A kolik matek jako já musí přijmout pomoc od svých dětí – i když by radši samy pomáhaly jim?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší žít v pravdě i za cenu konfliktu – nebo chránit rodinu za každou cenu lží?