Není to můj syn, tak proč bych se obětoval?

„Není to můj syn, tak proč bych se obětoval?“ Ta věta mi pořád zní v uších. Bylo mi čtrnáct a stál jsem za dveřmi obýváku, když ji táta – nebo spíš muž, kterého jsem celý život nazýval tátou – pronesl k mámě. Myslel si, že mě neslyším. Ale slyšel jsem každé slovo. A od té chvíle už nic nebylo jako dřív.

Bydlíme v paneláku na Jižním Městě. Máma, táta, já a moje mladší sestra Veronika. Všichni kolem nás mají normální rodiny, aspoň to tak vypadá. Jenže u nás doma je ticho hustší než mlha na podzimním sídlišti. Táta mě nikdy neobjal, nikdy se mě nezeptal, jak mi je. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že je prostě přísný. Ale teď už vím, že to bylo něco jiného.

„Dario, pojď sem!“ zavolala máma jednou večer z kuchyně. Seděl jsem u úkolů a předstíral, že mě matematika zajímá víc než cokoli jiného na světě. „Přines mi prosím tě tu mouku z komory.“

Když jsem jí ji podával, podívala se na mě tím unaveným pohledem, který měla poslední roky pořád častěji. „Neboj se,“ zašeptala tak tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli to nebylo jen v mé hlavě. „Všechno bude dobrý.“

Ale nebylo. Táta začal být ještě odtažitější. Když přišel domů z práce, sedl si k televizi a ignoroval mě i Veroniku. Máma se snažila držet rodinu pohromadě, ale bylo vidět, že už nemá sílu. Jednou v noci jsem ji slyšel plakat v koupelně. Chtěl jsem tam jít a obejmout ji, ale něco mě zastavilo – možná strach, možná stud.

Jednoho dne přišel domů dřív než obvykle. Seděl jsem v pokoji a slyšel jejich hádku přes dveře.

„Proč ho pořád chráníš? Není to můj syn! Já se kvůli němu nebudu obětovat!“

„Ale je to dítě! Je to Dario! Jak můžeš být tak krutý?“

„Tohle není moje starost. Já mám jen jednu dceru.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Najednou mi všechno dávalo smysl – proč mě nikdy nevzal na fotbal, proč mi nikdy neřekl „mám tě rád“, proč byl ke mně vždycky chladný. Nebyl jsem jeho syn.

Začal jsem se vyhýbat domovu. Trávil jsem hodiny venku s kamarádem Tomášem na hřišti nebo v parku. Tomáš měl doma taky dusno – jeho rodiče se rozváděli – ale aspoň věděl, že je jejich.

Jednou jsme seděli na lavičce a já mu všechno řekl.

„Hele, kámo… já vlastně nejsem jeho syn. On to ví a já teď taky.“

Tomáš chvíli mlčel a pak řekl: „To je blbý… Ale jsi pořád Dario. A já tě beru.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem měl pocit, že někam patřím.

Doma to šlo od desíti k pěti. Máma byla čím dál víc unavená a smutná. Táta se mnou nemluvil vůbec. Veronika byla malá a nechápala, co se děje – jenom cítila napětí ve vzduchu.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje a sedla si ke mně na postel.

„Dario… já vím, že to není fér. Ale chci, abys věděl, že tě mám ráda. Moc ráda.“

Podíval jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem se rozbrečel před někým jiným než sám před sebou.

„Proč mi to nikdy neřekla?“ zeptal jsem se mezi vzlyky.

„Chtěla jsem tě chránit… Myslela jsem, že když budeme dělat, že je všechno v pořádku, tak to nějak zvládneme.“

Ale nezvládli jsme to. O pár měsíců později táta odešel. Sbalil si věci a řekl jen: „Mějte se.“ Máma byla zlomená, ale zároveň jako by jí spadl kámen ze srdce.

Začali jsme žít jen ve třech – já, máma a Veronika. Bylo to těžké. Peněz bylo málo, máma pracovala na dvě směny v supermarketu a já se staral o Veroniku. Ale poprvé jsme byli opravdová rodina – i když ne úplná.

Často přemýšlím o tom, co by bylo jinak, kdybych byl opravdu jeho synem. Možná by mě měl rád? Možná bych měl normální dětství? Nebo by stejně odešel?

Dnes je mi dvacet pět a bydlím sám v malém bytě na Žižkově. S mámou jsme pořád v kontaktu, Veronika studuje gympl a je z ní úžasná holka. Táta – nebo spíš ten muž – se už nikdy neozval.

Někdy si říkám: Je krev opravdu silnější než láska? A kolik dětí kolem nás prožívá stejnou bolest jako já? Co byste udělali vy na mém místě?